Služby online poradny jsou z časových důvodů dočasně pozastaveny. Nezasílejte proto prosím své dotazy, nebude na ně reagováno. V případě potřeby je možné se objednat na konzultaci.

Děkuji za pochopení.

Vaše jméno

Váš email (vyžadováno)

Předmět (vyžadováno)

Váš dotaz (vyžadováno)

 

Co čekat u psychologa, jak to vlastně probíhá ?

Psycholog možná pro mnohé z nás může představovat tajuplnou osobu. Setkal jsem se se spoustou lidí, kteří mají za to, že psycholog takzvaně koukne a vidí lidem do hlavy. Toho se bát ale opravdu nemusíte. Telepatie se na psychologii nevyučuje a ani jí opravdový psycholog nepoužívá, stejně jako věštění z koule nebo výklad z karet.

Psycholog je člověk, který má vystudovaný vysokoškolský obor psychologie, ukončený získáním titulu Magistr. Jednodušeji řečeno je to člověk, který pomáhá klientům, kteří se na něj obrátí najít příčinu a možná řešení jejich potíží. Neznamená to, že by byl psycholog ten, co všechno ví a zná. Často se stává pro klienta zrcadlem jeho potíží a umožňuje mu zvenčí ukázat místa, které sám klient nevidí.

Psycholog dodržuje ve své profesi etiku. Znamená to, že informace, které si s klientem během setkání řekne jsou důvěrné, zároveň si s klientem pravidelně ověřuje, zda je pro něj přínosem a mají na čem pracovat. Psycholog je díky svému vzdělání schopný pochopit povahu problému a duševní pochody. Díky odbornosti ví, jak lidé mohou reagovat v obtížných životních situacích, zároveň ale ví, že každý člověk je jedinečný a je nutné zkoumat všechny souvislosti, které může dát s klientovou pomocí dohromady.

Samotné sezení probíhá tak, jakoby jste si šli popovídat někam s kamarádem. Jenom s tím rozdílem, že naproti Vám bude sedět člověk, který se bude snažit zaměřit na jádro vašich potíží, zjistit, co se za ním skrývat a bude respektovat Vaše názory a přání. Základem každé práce s klientem je stanovení tzv. zakázky (vyjasnění toho, na co se má psycholog s klientem zaměřit, co je pro něj to pálivé téma na kterém by chtěl pracovat). Nemusíte se obávat a strachovat za psychologem přijít. I sami psychologové jsou jen lidi a navíc mají své vlastní psychology, kteří jim pomáhají v těžkých životních situacích. Dobrý psycholog je totiž psycholog, který dokáže přiznat, že neví všechno a sám potřebuje někdy poradit.

 

Jaký je rozdíl mezi psychologem a psychiatrem ?

Lidé se často ptají, jaký je vlastně rozdíl u psychologa a psychiatra. Jednoduchá odpověď by mohla být ta, že psychiatr je ten, co předepisuje léky. Pokud zkusím rozdíl vysvětlit trochu více : Psychiatr je v první řadě lékař, takže člověk, který vystudoval na vysoké škole medicínu. To už samo o sobě znamená, že se věnuje hlavně té fyziologické a zdravotní stránce člověka. Jak již bylo řečeno psychiatr jako lékař může předepisovat léky. Psychiatr je vlastně specializovaný lékař, který se zaměřuje na psychické poruchy a psychické stavy, které vyžadují medikaci. Často je ale medikace doplněním léčby pro klienta, aby se jeho stav zlepšil a stabilizoval. Psychiatra je vhodné vyhledat v případě doporučení psychologa nebo akutních případech, kdy se klient bez léků prostě neobejde. Často mezi lidmi panuje strach z toho, že psychiatr je ten, co lidi zavírá do svěracích kazajek. To je ale omyl. Je to jako byste šli k zubaři se zkaženým zubem.

Psycholog je oproti tomu absolventem oboru psychologie na filozofické fakulty. Nemůže tedy předepisovat léky. Oproti psychiatrovi se potom snaží na člověka koukat zejména ve spojení těla a duše. Jeho hlavním prostředkem práce je rozhovor a pozorování. Psycholog se snaží najít kořeny potíží a proniknout do jádra toho, co daného člověka trápí. Snaží se s ním objevit možná východiska.

 

 

 

7. 2. 2017

Dobrý den. Učitelé se mě neustále vyptávají na tzv. šikanu naše spolužáka. Jelikož se známe už od 3 let nejsem to já kdo ho šikanuje. Na to bych neměl. No a už mě štve jak se učitelé furt vyptávaj. Můžu jim prostě říct že už s nima nebudu mluvit a nedostanu za to napomenutí ?? Děkuji

Dobrý den/ ahoj,

Chápu, že to štve a může to být obtěžující. Na druhou stranu mě napadá, co by si sám dělal, kdyby si chtěl zjistit, co se děje a kdo ubližuje někomu ze třídy. Učitelé se asi snaží zjistit, co se děje a proč někdo tvému spolužákovi ubližuje. Otázkou je, co se asi bude dít, když se situace nezmění. Šikana sama o sobě neskončí a většinou se postupně zhoršuje. Píšeš, že se znáte od tří let a nevím jestli to znamená, že jste kamarádi. Pokud ano, můžeš mu hodně pomoci v případě, že pomůžeš situaci objasnit. Nikdo tě ale nutit nemůže do ničeho nutit. Rozhodnutí je určitě na tobě. Nevím, za co by si mohl napomenutí dostat. Jedině, že by si se účastnil něčeho, co je nesprávné.

Mgr. Josef Smrž

7. 2. 2017

Dobrý den, nevím, jak svůj problém popsat ve zkratce, ale pokusím se. Ráda bych znala názor odborníka na moji situaci. S manželem jsme spolu 23 let, máme spolu 2 děti. Před 7 lety se strašně změnil. Začal hodně pít, bylo mu všechno jedno, nekomunikoval, nejevil o mě vůbec zájem. Chtěla jsem mu pomoci, ale on nechtěl dělat nic. Před 3 lety si našel milenku. Provalilo se to náhodou a potupným způsobem. Chtěl odejít, ale nakonec zůstal (později přiznal, že kvůli dětem). Všechno jsem mu odpustila, ale nyní, po 3 letech, mi přiznal, že tam byl u „NÍ“ znovu a že je s ní i v telef.kontaktu. Tvrdí, že už se nestýkají, že by to ani nestíhal apod. Nevěřím mu, protože vím, že minimálně přes telefon jsou spolu v kontaktu stále. Doma se teď začal chovat až divně – „přesládle“. Není to on. Řeči jenom na oko, ale nedotkne se mě, nedá mi pusu, nepohladí. Cítím, že je všechno špatně, bavit se se mnou odmítá. Když už navážu nějakou komunikaci, odpoví mi vyhýbavě nebo otázkou, nebo úplně odejde. Nechápu, jak to může hrát na dvě strany. Už tomu člověku absolutně nedůvěřuji, stále si myslím, že doma zůstává jen kvůli dětem. Můžete mi, prosím, poradit, jak z toho ven. Je lepší od takového člověka odejít a žít si svůj život? Moc děkuji za odpověď 🙂

Dobrý den,

Vnímám, že situace je velice složitá. Popisujete zkušenost s nevěrou a s tím, že manželovi nyní nemůžete věřit. Důvěra je přitom ve vztahu nezbytnou součástí. Představte si, že je vztah oheň, který oba partneři musí udržovat. Bez důvěry, spolupráce a komunikace se jim to jen těžko podaří a oheň vyhasne. Právě důvěra je i odpovědí na Vaši otázku, jak se dostat z celé situace pryč. Je jen na Vašem rozhodnutí a nikdo ho za Vás udělat nemůže, zda máte ve vztah, manželství a partnerství stále důvěru. Zkuste si položit otázku, co Vás nyní ve vztahu udržuje, jaké jsou klady a naopak zápory. Může Vám to dát určitou představu – nebojte si napsat tyto věci na papír, aby byly více hmatatelné. Pravidlo je jednoduché v tom, že bychom neměli zůstávat ve vztahu, ve kterém je nám ubližováno.

Vztah zároveň není jen o jednom člověku. Nemůžete se snažit sama. Můžete zkusit s manželem o současných pocitech promluvit, zkusit se s ním domluvit na pravidlech. Doporučit lze i návštěvu manželské poradny, navštívit můžete zkusit odborníka i vy sama. Může Vám pomoci utřídit myšlenky a pocity. Nic ale nezmůžete v případě, že manžel nebude chtít podniknout a pro vztah udělat. Svůj život bychom měli mít i v partnerství. I když se nejedná o lehkou situaci a přemýšlení o rozchodu je vždy bolestivé, musíte tento krok učinit. Bez něj nebudete vědět jak dál. Nikdy nemá smysl udržovat něco uměle – umělý oheň nikdy nezahřeje jako ten opravdový. Držím palce.

Mgr. Josef Smrž

4. 2. 2017

Dobrý den, spolu s manželem máme 2 syny (17.13 let) a dceru (7 let).Jde o našeho nejstaršího syna.Ve škole s ním nebyly nikdy potíže s chováním.Zato doma je vulgární až agresivní.Bezdůvodně křičí asprostě nadává. Hlavně mě.Chce vše dělat podle svých pravidel a když není po jeho, vulgárně mě napadá. Doma je to doslova psychický teror.Neuklízí si po sobě a když chci aby si pouklízel, křičí na mě ty pi.. ty ku.. zabiju tě, vypíchnu ti oči, zabiju tě ve spánku a pod. Dcerka už plače ať mu dělám po vůli, že nechce mít křik. Ve škole s ním v chování nebyli nikdy problémy, ani na základní, ani na střední. Podotýkám, že u nás se nikdy sprostě nemluvilo ani nijak zvlášť nekřičelo.Ty mladší děti jsou v pohodě.Nejsou s nimi žádné velké problémy. Ve 14 letech jsme ho kvůli jeho chování umístili na psychiatrii. kde si pobyl 2 měsíce, ale oni řekli že je tam v pohodě že tam není žádny problém.Že je to jen u nás v rodině.Ale já v naší rodině nevidím žádný problém.S manželem se nehádáme, s dětmi od malička jezdíme na výlety, dovolenou.Už nevíme jak dál. Manžel tvrdí, ať to ještě dva roky vydržíme ať hlavně dodělá školu, ale já už opravdu nemůžu dál.On sám k psychologovi nepůjde a my ho tam nedostaneme.Když jsem o jeho chování mluvila s psychologem, řekl mi, že je to jeho hrozný charakter a že ten změnit nijak nemůžeme. Ale už dál nechceme žít ve křiku a bát se chodit domů. Poraďte nám prosím jak máme situaci řešit. Děkuji za odpověď

Dobrý den,

Podle popisu situace se jedná o chování, které nelze tolerovat a přesahuje určité meze. Rozhodující je, že syn je agresivní a ohrožuje svým chování jak sebe, tak Vás a děti. V tomto případě je určitě na místě vyhledat odbornou pomoc nebo pomoc institucí, které situaci mohou řešit. Rozhodně nemohu souhlasit s tím, že s tím nelze nic udělat – charakter je totiž věc, která je proměnlivá. Nelze změnit temperament člověka. Je pravdou, že příčin chování může být mnoho. Sami ale těžko takovou příčinu již v tuto chvíli najdete. Navštívit můžete s prosbou o radu kurátora pro mládež, jedná se o sociálního pracovníka, který má na starosti dospívající a děti s tímto druhem problematiky, spadá sem i agresivní chování. Může Vám pomoci situaci řešit a případně i donutit syna, aby odborníka navštívil. Kurátora najdete na každém městském úřadě (obce s rozšířenou působností).

Nebojte se v tuto chvíli jako rodiče situaci řešit razantně, zejména pokud jde o ohrožující chování Vás nebo ostatních dětí. V takovou chvíli je možné zavolat policii nebo záchrannou službu v případě, že by syn ohrožoval sebe nebo okolí. Bez jasné pomoci a řešení situace se nelze dál pohnout. V případě zájmu se můžete objednat a situaci probereme. Jak jsem psal, řešení je v tuto chvíli nutné.

Mgr. Josef Smrž

1.2.2017

Dobrý den , potřebovala bych poradit už si nevím rady, jak to semnou má. Byla jsem pozvaná před měsicem do kina od jednoho kluka , který si mě našel na facebooku. Měl o mě velký zajem, dokonce si přál abych byla jeho a že se bude snažit a udělá pro to cokoliv aby byl semnou. Vlastně viděli jsme se poprvé, když si pro mě přijel a jeli jsme do kina dostala jsem i od něj velikou kytici, všechno bylo fajn a bylo mi s ním dobře jen trochu vázla řeč. Po kině jsme jeli k němu domů, dali jsme si kafe a vyspali se spolu. potom mě odvezl domu a sešli jsme se potom jestě dvakrát a pokaždé jsme se spolu vyspali bylo to krásné. Po čase mi, ale už nepsal tolik jako před tím, tak jsem začala psát já bylo to ale takové už jiné zeptala jsem se zda se chce ještě scházet napsal proč by neměl chtít, že prý chce ale asi takových 14 dní do bylo už divné a přišlo mi, že už nemá takový zájem jaký měl předtím. Tak jsem se ho narovinu zeptala, jak to semnou má, že hledám vážný vztah a ne žadný úlet jestli si myslí, že by mezi námi časem mohlo být neco víc a on napsal, že určitě by časem mezi námi něco mohlo být, ale že by jsme se museli také více vídat. Najednou už zase začal psát každy den, byli jsme dva týdny nemocný takže jsme si jen psali a nemohli se vidět a před třemi dny jsme se viděli po dlouhé době příjel ke mě na kafe a vyspali jsme se spolu a vše bylo krásné říkal mi, že se mu to líbilo a potom odjel domů a napsal mi že děkuje za hezky večer. Jak psal, že se chce více vídat, tak jsme se mohli celý tyden vidět, ale včera napsal že je unavený z práce a dnes když jsem se ho opět zeptala jestli nechce přijet, tak napsal že je unavený a já už nevím co si mám o tom myslet ze začatku vždy chtěl přijet. Už zase moc nepíše a nechce se mi ho zase na to ptát, jak to mezi námi vidí. Je mi 19 let a jemu 24. Předem děkuji za odpověd.

Dobrý den,

Děkuji za dotaz, ale obávám se, že Vám nemohu moc poradit. Jediné doporučení a rada je – promluvte si s tím klukem. Řekněte mu to, co jste napsala, co se Vám nelíbí a jak byste si situaci představovala. Zeptejte se ho, zda je nějaký důvod, proč jste se nyní tolik neviděli a zkuste mu říct svoje přání se více stýkat. Můžete se zkusit domluvit na nějakém programu, pravidlech, jak se budete vídat. Každý vztah a jeho budování chce svůj čas. Nespěchejte a uvidíte, jak se situace bude vyvíjet. Pokud jste se tolik neviděli, jak byste sama chtěla ještě nemusí znamenat, že o Vás nemá zájem. Pokud Vám vadí, že máte jen sex, řekněte mu to a uvidíte jeho reakci. Jinak řečeno zkuste trochu zklidnit své emoce a tolik situaci neřešte hrr. Držím palce.

Mgr. Josef Smrž

26.12.2016

Dobrý den, na jaře jsem dostala antidepresiva Zoloft a rozvinul se u mě serotoninový syndrom. Jsou i jiné možnosti pomoci-nebo všechny léky mi mohou vyvolat stejný problém a tudíž nemohu nic užívat? Nemůže mi lékař pomoci? Díky za odpověď.

Dobrý den,

Psychiatrická léčba má svá rizika, a proto je nutné každý vedlejší příznak konzultovat ihned s psychiatrem. Pokud se u Vás rozvinul serotoninový syndrom na nic nečekejte a obraťte se na svého psychiatra. Možnosti léčby jsou dne velice široké a lze najít jinou léčbu. Určitě se nevzdávejte, je běžné, že může hledání ideální léčby nějakou dobu trvat. V tom by Vám měl pomoci lékař. Pokud k němu necítíte důvěru, rozhodně není ostudou zkusit vyhledat někoho jiného. Právě důvěry je v tomto okamžiku zásadní. Jako psycholog se více nemohu vyjádřit. Držím palce

Mgr. Josef Smrž

 2.1.2017

Dobry den, je mi 35 let a mam 3 deti z predesleho vztahu a osmiletou dceru z manzelem. Nas vztah uz asi 3 roky nefunguje, nespime spolu. V tomhle vztahu jsem zustavala jen kvuli nasi spolecne dceri a to i proto, ze muj manzel vzdy uprednostnoval jen svoji dceru a me tri deti vzdy museli ustoupit a udelat vse co se po nich chtelo. Postupne to vyvrcholilo hádkami, ponizovanim. Musim delat vse co rekne a co me nejvic stve, ze si nasi spolecnou dceru zmanipuloval proti me. Radeji ji odveze k babicce, ke tchyni, než aby byla se mnou. Kdyz ji mam u sebe tak se chova uplne normalne jako 8 leta holcicka plna zajmu, ale jakmile je jeden den s manzelem a hlavne u tchyne, tak se otoci proti me a je z ni sprosta, drza holka, ktera me nechce. Je mi z toho strasne smutno. Chci pozadat o rozvod a odstehovat se,uz jen kvuli tem mym 3 detem, maji toho ponizovani a nadavek ze strany manzela taky dost. Jen teda nevim co mam delat s nasi spolecnou dcerou. Dekuji

Dobrý den,

Situace, kterou popisujete není rozhodně lehká a není v pořádku. Manipulace, jak ji popisujete je vůči dítěti nespravedlivá a do budoucna může pro dítě znamenat velké problémy. Rodiče jsou dospělí lidé, vůči kterým se dítě nemůže bránit. Rozhodně není v pořádku, pokud se manžel chová způsobem, který popisujete. Pokud jste se rozhodla pro rozvod, je nejdříve nutné nejdříve upravit tzv. poměry dětí (to znamená u koho děti budou, jakým způsobem se o ně budete starat). V tomto směru Vám pomůže orgán sociálně-právní ochrany dětí, který najdete na radnici. Sociální pracovnice, které zde pracují mají v náplni práce chránit zájem a blaho dítěte. Mohou Vám poradit a pomoci, pokud si nevíte v situaci rady a s manželem se nedokážete domluvit. Samozřejmě je vždy pro děti nejlepší, pokud se jako rodiče dokážete domluvit bez hádek. Nezapomeňte, že hádky odnese vždy dítě, které je vnímá. Opakované hádky a rozvod plný podrazů může být pro dítě nenávratně traumatizující situací.

Nebojte se s dcerou mluvit o tom, že se s tatínkem rozcházíte, pokud jste o tom přesvědčená. Dítě musí vědět, co se bude dít. Musí vědět, že máte dceru ráda a tatínek bude i nadále v jejím životě. Zkuste se s manželem domluvit, jak bude situace dále vypadat. Možností je také návštěva manželské poradny. V první řadě musíte jako oba rodiče koukat na zájmy dětí. Rozumím tomu, že je Vám ze situace smutno a pokud jste rozhodnuta se odstěhovat nemá smysl otálet. Zopakuji, že další informace a pomoc Vám dá sociální pracovnice na OSPOD. Nebojte se je kontaktovat. Držím palce.

Mgr. Josef Smrž

  1. 1. 2017

Dobrý den. Ani ne rok po svatbě se můj manžel domluvil se slečnou učitelkou z MŠ na schůzce – šel za ní do školky, nechali se tam zamknout a přišel domů až večer. Byla jsem za ním – neotevřeli, jen ona přišla k oknu a řekla-že mají práci. Dodnes mi manžel nevysvětlil proč tam šel a co dělali.
Potom za dalších několik let- manžel opět odchází za jinou ženou na domluvenou schůzku. její dcera měla narozeniny, vzal doma bonboniéru, víno a odešel. Později vezl onu ženu do porodnice pro vnoučka a snachu. Normálně trvá cesta 30 min, oni tam jeli 3,5 hodiny,…..Na vysvětlenou kde byli, co dělali, proč se domlouval se sousedkou na schůzce, proč byl před lety zamknutý s učitelkou ve školce nejdříve říkal- nic s ní nemám, nyní po letech tvrdí, že si ne to vůbec nepamatuje.
Je možné , aby si člověk nepamatoval na domluvené schůzky, odchody z domova, …..
Myslím, že mi manžel celá léta lže. Kdykoliv na toto téma začnu, okamžitě mi vynadá – nebudu se bavit o tom co se stalo před 16 lety, nemluví se mnou a je opravdu hnusnej.
Co si mám prosím myslet? Děkuji

Dobrý den,

Rozumím tomu, že Vás situace trápí a podle Vašeho popisu to vypadá, že jste si nejistá v tom, zda nešlo ze strany manžela o nevěru. To, co si máte myslet Vám však bohužel neřeknu. Koneckonců si asi už spoustu věcí myslíte, ale nevíte, jestli je to pravda. Pokud se ptáte na to, zda si může nepamatovat, co se dělo v minulosti – pravděpodobné to není. Člověk si zážitky ze svého života pamatuje, nemusí to být samozřejmě již úplná vzpomínka. Že by zapomněl úplně je však nepravděpodobné. Otázkou je, zda můžete něco dělat, pokud se manžel o tom odmítá bavit.

Nepříjemnou pravdou je, že je na Vás, jak se k celé věci postavíte. Rozhodně vztahu nemůže prospět opakované ptaní se na situaci a nedůvěra. V takovém případě je malá pravděpodobnost, že vztah přežije. Musíte se postavit před rozhodnutí, čemu chcete věřit a jak se dál zachovat. Pokud se rozhodnete, že manželovi nemůžete nadále důvěřovat je na místě se s ním bavit o tom, zda spolu můžete nadále ve vztahu být a přemýšlet o tom i sama. Pokud se rozhodnete, že ve vztahu s ním chcete být, nemůžete se nechat pohltit opakovanými výčitkami a jednou provždy kapitolu uzavřít. Může se totiž stát, bohužel, že se pravdu nikdy nedozvíte. Zeptejte se také sama sebe, proč pravdu chcete vědět a co by pro Vás odpověď znamenala. Je na Vás si říci, co chcete – karty máte ve svých rukou. Co se bude dít, pokud by Vám byl nevěrný? Co by to pro vás znamenalo? Otázek může být spoustu, odpověď na ně můžete najít jen vy.

Mgr. Josef Smrž

  1. 1. 2017


Před 10 lety mi zemřela manželka, mé dceři v té době bylo 30 let, vdaná, malé dítě a vlastní domácnost./Vysokoškolačka- s dobrým postavením/. Já jsem nezůstal sám, mám jinou domácnost, ale já sám dojíždím do domácnosti mé dcery  za vnoučaty. Ona k nám 1x za půl roku. Za těch 10 let se mnou minimálně mluví o mamce, ale pouští si filmy s ní, když je s dětmi sama. Nyní se mi svěřila , že trpí nespavostí a zdá se jí o mamce, že je nemocná a bojí se že jí zemře. Má pocit osamění, chybí jí domov, kde vyrůstala, pohlazení od rodičů, ačkoliv tvrdí že city a vztahy s manželem a dětmi jsou v pořádku. Nevím jak jí mám více pomoci a co jí mám poradit. Je mi 70 let. Můžete mě napsat váš názor. Děkuji

Dobrý den,

Chci velice ocenit Vaši snahu jí pomoci a je vidět, že pouto mezi Vámi je velice silné, pokud se Vám dokázala takto svěřit. Úmrtí našich blízkých je nejtěžší věc, která nás v životě potká a vyrovnat se s ní je ještě těžší – otázkou je, zda se s tím vyrovnat dá. Každý z nás má jiné možnosti, schopnosti, jak se se ztrátou vyrovnat a někomu se to nedaří. Situaci, kterou popisujete není dobré brát na lehkou váhu, zejména pokud by se projevovala v běžném fungování tak, že bude Vaši dceru omezovat. Je dobře, že se Vám dcera svěřila.

Můžete ji vyslechnout a podpořit ji. Vaše možnosti jsou ale omezené. Není ostuda ji zkusit nabídnut možnost vyhledání psychologa, s kterým by si o svých pocitech a aktuální situaci mohla popovídat. Rozhodně to není ostuda a je naprosto přirozené, že každý z nás se může v životě dostat do bodu, kdy potřebuje nějakou pomoc zvnějšku, podporu a porozumění. Dcera nesmí zapomenout, že má děti a manžela. Dělá to i pro ně. Vaše úloha je potom i dále být s ní, jezdit za vnoučaty v případě potřeby tu být pro ni.

Mgr. Josef Smrž

16.12.2016

Dobrý den.Jsme s manželkou již 16 let a až letos jsem zjistil,že si neustále píše a volá s „kamarádem“(trvá to asi půl roku)-na dotaz čí je to číslo mi řekla že je to kamarádka.Bohužel se ukázalo že je to kolega z práce.Na můj dotaz proč lže-odpověď byla že je to jen kamarád,omlouvá se mi za lhaní a že by mi to nikdy neudělala a že mě miluje  atd.Pak jsem jí jednou na telefonu zjistil,že si píše s jiným „kamarádem“.Nemám žádné důkazy o nevěře.Ale jednou jí přišla sms (od toho druhého)“Líbilo se ti to se mnou“ a na přímý dotaz co to má zase znamenat-odpověď byla,že neví co tím ten dotyčný myslel a přísahá mi že se viděli jednou v praci a víc ne a až teď se z ničeho nic ozval. Teď je manželka jako vyměněná,neustále si píšem milostné sms,stále si říkáme jak se máme rádi a říká že se cítí se mnou ještě šťastnější než když jsme spolu začali chodit. Vše je teď v pořádku-až na to že mi občas naskočí v hlavě ta sms zpráva a je se mnou zle.Chci zůstat se svou ženou,ale mám neustále pochyby zda se nestane něco podobného(jestli se tedy něco vůbec stalo).Mám to nechat být a čas to srovná nebo patrat a zjistit pravdu.
Děkuji za odpověď.

Dobrý den,

podle popisu situace máte pochyby o tom, zda se mohlo jednat o nevěru. Zároveň je nutné se rozhodnout, jakou cestou se vydáte. Je to pouze Vaše rozhodnutí a je dobré si uvědomit možné klady a zápory jeho realizace. Pokud se rozhodnete zůstat se svou ženou, je nutné věřit a nepochybovat. Každá pochybnost znamená pro vztah nedůvěru a ta může ve finále nemůže znamenat pro vztah nic dobrého. Je jen na Vás zda uvěříte. Je zbytečné se neustále točit ve známém kruhu, co když.. Tento kruh nemá svůj konec. Popisujete, že nyní je vztah lepší, než na začátku. Je tedy otázkou, jestli je toto co chcete. Sledujte své potřeby, zkuste se zaměřit na to, co sám chcete a zda jste nyní spokojený. Na otázku zda pátrat si musíte bohužel odpovědět sám v sobě. Co vám pátrání přinese, zda chcete aby něco přineslo. Případně, zda jste připraven nést důsledky svých činů a pátrání. Jak jsem psal nedůvěra pravděpodobně nic nového nepřinese. Pokud jste rozhodnutý, že pravdu potřebujete zjistit, nemůžete bez ní ve vztahu existovat, můžete se znovu manželky zeptat. Možností je i návštěva partnerské poradny. Nemohu za Vás rozhodnout, jakou cestou máte jít. Vy sám víte, co chcete a jaká cesta je pro Vás méně bolestivá. Na závěr snad jen podotknu, že samotné odhalení nevěry nikdy nic dobrého nepřineslo a rozhodně je pouze začátkem příběhu, nikoli koncem.
Držím palce v nalezení té správné cesty pro Vás.
Mgr. Josef Smrž
14.12.2016
Dobry den jsem vdaná 17 let máme tři děti nejmenší 3 roky. Manžel je velmi dominantní vedoucí funkci zastává doma i v práci je extrémně ambiciózní ve všem vrcholový sportovec. Jen je hrozně impulzivní a pokud někdo něco neudělá správně já nebo děti tak na nás řve a sprostě nadává někdy i několikrát denně. Nedá si to vysvětlit někdy je to lepší někdy fakt jen řve. To ale není co mi teď nejvíce vadí. Ja ho nejen že už dlouho tak deset let nemilují ale v poslední době ho naprosto nesnáším. Je málokdy doma. Doma spí tak třikrát týdně a já jsem vždy na nervy ze zase bude doma hrozně mi tu vadí. Sex by mohl mít stále ale mě se naprosto hnusí mám z toho husí kůži a bez alkoholu to Nedávám.  Ale teď jsem tři týdny ve stavu že jsem mu řekla že mě to sním nebaví. On se to snaží urovnat ale já asi nechci. Myslíte že má cenu udržovat vztah kvůli dětem. Jsem stoprocentně připravena že až vyrostou odejdu.
Dobrý den,
odpověď je překvapivě jednoduchá a nebudu chodit kolem horké kaše. Nikdy nemá cenu udržovat vztah kvůli dětem. Je velkou mýlkou dospělých a vlastně chybou, myslet si, že udržení vztahu znamená pro dítě vítězství nebo jakési štěstí. Nefunkční vztah se vždy vědomě nebo nevědomě na celkovém rodinném fungování a klimatu projevuje. Děti se pak stávají obětí rozhodnutí dospělých, které může být uděláno v dobré víře. Samozřejmě, že dítě chce mámu a tátu spolu – jedná se však o potřebu mámy a táty bez hádek, kteří se mají rádi a dítěti tak mohou ukazovat ten správný obraz. Obraz, který není porušen. Doporučuji tak v tuto chvíli učinit jasné rozhodnutí dospělé osoby, které jako dospělí lidé i zvládnete. Při nejistotě lze doporučit návštěvu manželské poradny. Nezapomeňte, že děti musí vždy vědět co se děj, že není jejich chyba, co se děje. Je však naivní si myslet, že dítě nevidí, neslyší, necítí. Je až překvapivé, jak jsou děti citlivé na to, co se mezi rodiči děje.
Mgr. Josef Smrž
16.11.2016

Dobrý den.Zjistila jsem, že manžel sleduje porno stránky a to vždy se stejnou tématikou „ženské výstřiky“ , normální porno ne. Sleduje je tak 3-4x do měsíce,zjistila jsem to před 4 měsíci,nevím, jestli to trvá déle.Je nám 47 let a jsme spolu 25 let.Sex máme celkem pravidelně.Manžel byl vždy v sexu dost konzervativní a nikdy si nepotrpěl na změny a nebo jiné praktiky i když já to někdy navrhovala,nikdo to neprošlo,odmítá používat i sexuální pomůcky. Ted nevím,jak se zachovat a zda to brát osobně. Že ho náš sex už nebaví,nebo nudí,nevtrušuji ho už a hledá povzbuzení takto a nebo jde jen o mužskou fantazii a není na tom nic špatného a nemá to s naším intimním životem nic ve zlém společného ? Manžel neví, že to vím,zjistila jsem to náhodně z historie PC. Nevím,jestli mu o tom říct a promluvit si s ním o tom (nechci,aby si myslel,že ho špehuji a nemá soukromí,opravdu byla náhoda,že jsem to objevila a nebo mu to nechat jako jeho tajemství)  a nic neřešit ?Podle mě je to nereálná, hraná a zinscenovaná praktika (aspoň nevím o žádné ženě,která by i v reálu toto opravdu měla a uměla) a tak mu v těch jeho sexuálních fantaziích v tomto bohužel nemůžu vyhovět 🙂 Prosím o radu, jak se zachovat..vadí mi to jen z té pozice, aby to nebyla známka problému v našem intimním životě. Máme problém ? Děkuji

Dobrý den,

vaše otázka a částečné znepokojení je přirozené a rozumím tomu, že si nevíte v současné situaci rady. Porno , jako sexuálně vyjádřený obsah je často nedílnou součástí určitého sexuálního světa, kterého v reálném životě nemůžeme dosáhnout. Pro muže může vyjadřovat určité touhy nebo vzrušivé fantazie, které by si reálně v životě nedovolí. Stejně, jako si můžete představovat, že jste vyhrála milion korun a koupila jste si ostrov v Tichém oceánu. může si muž představovat díky pornografii některé situace se sexuálním obsahem, které v životě nemá a je si vědom toho, že by je ani v životě mít nemohl. Nemusí to znamenat, že by nějak říkal, že Váš vztah je méněcenný nebo dokonce, že sexuální život považuje za neuspokojivý. Pornografie a fantazie nám dává možnost jít za své vlastní hranice, které bychom v reálném životě nikdy nepřestoupili. Týká se to zejména mužů, kteří jsou již z vývojového hlediska více v sexuální oblasti těmi zvířaty. Píšete, že je manžel v sexu konzervativní. Může se tak pravděpodobně jednat jen o pouhou fantazii a překročení svých vlastních hranic, které je bezpečné a nikomu neubližuje. Rozhodnutí, zda manžela chcete konfrontovat je jen na Vás a rozhodně Vám neporadím. Záleží, jaký výsledek z této konfrontace očekáváte a jaké klady pro Vás samotnou bude mít.Souhlasím s tím, že nebezpečím takové konfrontace je určité porušení důvěry a soukromí – sledování pornografie je přeci je intimní záležitostí a pokud ve vztahu není v tomto plná otevřenost, může dojít ke zbytečným rozbrojům. Otázka tak míří na Vás. Máte vy sama pocit, že se cítíte v sexuálním životě neuspokojena ? Ptám se tedy na to, zda pohlavní styk máte pravidelně, vyhovuje Vám a cítíte se uspokojena. Pokud nikde nenalézáte problém, je otázkou jakou odpověď budete od manžela v případě konfrontace očekávat. Pokud byste chtěla přeci jen o situaci nějak mluvit, doporučuji téma nadhodit nenásilnou formou – například ve chvíli mazlení. Jednoduše se můžete ptát, jestli by manžel chtěl pro oživení vyzkoušet nějaké jiné věci. Apod. Celkově je mým názorem, že sledování pornografie není nic, co by mělo nějak narušit vlastní intimní život, pokud nemají partneři žádný nevyřčený problém.
Mgr. Josef Smrž

15.11.2016

Dobrý den,
chtěla bych Vás poprosit o radu. Manžela začala  před 2 měsícema svádět kolegyně ze zaměstnání.Znají se asi 3 měsíce a on se do ní zamiloval ale co nejhůř, úplně zblbnul.Asi 5 týdnů s ní udržuje vztah. Je přesvědčený, že chce být s ní.Stále smsky, volají si, byl u ní i přes noc. Mluví i tak, že s námi bude do konce roku a pak se odstěhuje k ní. Je prostě 100% a dá mu vše.Mě to příjde hrozně krátká doba a vůbec nechápu jeho uvažování. Před tím jsem neměli ideální vztah, byly tam hádky, hlavně kvůli blbostem. Mě je 36 let a máme 2 děti 8 a 11 let.Postavili jsme si dům na hypotéku a to vše kvůli ní a 5 týdnům chce opustit. Nevím, jak bych mu mohla otevřít oči. Děkuji

Dobrý den,
rozumím tomu, že je situace nejen náročná, ale i emočně těžká. I když se mi to těžko píše, vztah je o dvou lidech. Každý z nich má za něj svoji odpovědnost a každý z nich musí chtít ve vztahu vytrvat. Manželství je jako oheň, který je třeba udržovat. Na jeho udržení je však třeba vytrvalost a snahu. Pokud nebudete oba přidávat polínko, dříve nebo později oheň vyhasne. Chci tím tedy říct jediné, sama nemůžete vztah, i při nejlepší vůli, zachránit, pokud nebude chtít (opravdu chtít) i druhá strana. Obávám se, že argumenty, které uvádíte se minou účinkem, pokud je manžel přesvědčen, že chce být s jinou osobou. Popisujete racionální argumenty, kterým rozumím. Uvažování manžela se pravděpodobně ubírá směrem emočním a racionální argumenty nemusí v tuto chvíli fungovat.
Pokud s manželem nedokážete najít společnou řeč, mohu doporučit manželskou poradnu. Zkuste manželovi navrhnout toto řešení jako možnost před definitivním rozhodnutím. Rozhodnutí, které udělá se totiž nedá jen tak vzít zpět a rozhodně zasáhne celou rodinu a i děti. Sama si zvažte, zda chce být ve vztahu, ve kterém nemůžete očekávat naplnění potřeb a hledat lásku a jiné city. Udržet vztah stojící jen na dětech je slabý základ, který ve finále může děti jen poškodit. Nezdravý vztah ve svém důsledku v mnoha ohledech více zničující, než ten neexistující. Děti by neměli stát jen v pozadí jako objekty, kterých se věc netýká. V případe rozchodu mají právo na informace, přiměřené věku. Musí vědět, co se bude dít, co je čeká. Musí vědět, že ať se stane cokoli, rodiče a jejich láska jim z jejich života nezmizí. Držím palce, ať se vše obrátí v dobré a myslete i na sebe.
Mgr. Josef Smrž

12.11.2016

Dobrý den, potřebovala bych radu jak se mám vyrovnat s tím že můj muž si píše SMS s kolegyní z práce je vdaná má dvě děti. Tvrdí mi že mezi nimi nic není, ale nemyslím si že je to tak. V jedné SMS mu napsala ahoj lásko a na konci SMS stálo pa miláčku. On v tom nevidí žádný problém a přijde mu divné že mi to tak vadí. Už jsem mu řekla že mi to ubližuje a zraňuje. Dnes jsem mu oznámila, že chci jasnou a přímou odpověď jak to mezi námi je a on mi řekl že je mu to jedno ať se rozhodnu sama, že je mu jedno jestli zůstane sám máme 3 děti, sama nevím Jak se mám k tomu postavit jedna část mě mi říká bojuj o záchranu manželství a ta druhá že už to nemá cenu. Děkuji

Dobrý den,

rozumím tomu, že situace je v současné době velice těžká a rozhodně na ní neexistuje jednoduchá odpověď. Nebudu ani tak hodnotit, co si manžel s kým píše v sms. Důležité je, jak se cítíte vy. Řekla jste manželovi, že Vám to ubližuje a zraňuje Vás to. To je podstatné jádro celé věci. Bohužel mám pocit, že více udělat nemůžete. Na partnerství a jeho záchranu musí být vždy dva. Opravdu je nyní na Vás, jak se k celé věci postavíte a zda chcete partnerství (manželství ukončit). Rozhodně se nejedná o jednoduché rozhodnutí a krok. Neměl by to být proto krok, který uděláte náhle, bez pořádného času na promyšlení. Je důležité mít kolem sebe někoho, kdo Vám může v těchto těžkých chvílích pomoci a komu se můžete svěřit (někdo z rodiny, kamarádi). Ostudou není ani vyhledání nějaké odborné pomoci, například manželské poradny nebo psychologa. Doporučuji se zaměřit nyní na sebe a na své pocity. Uvědomte si, zda je něco, co Vás spojuje a zda je něco, pro co je dobré manželství nadále udržovat. Pokud by to měli být jen děti, rozhodně to není ta správná motivace. I děti poznají, když se rodiče odcizí a dříve nebo později se to projeví i na celkové atmosféře doma. Až budete mít nějaké jasné a pevné promyšlené body, můžete je říci manželovi. Pokud se rozhodnete pro záchranu manželství, měla byste manželovi jasně svoji motivaci sdělit a s tím, co očekáváte od něj. Naopak v případě rozhodnutí opustit manžela, by takové sdělení mělo být jasné s vysvětlením důvodů a promyšlení, co bude dále. Nezapomínejte na děti, které jsou součástí celého procesu a v případě změn o nich musí být informováni. Řešení nestojí jen na Vás, pokud se na něm manžel odmítne podílet, obávám se, že sama vše nezachráníte.
Manželská poradna může být v tuto chvíli vhodná pro Vás oba, je ideálním prostředím, kde můžete sdělit své požadavky, pocity a  zjistit, co pro záchranu vztahu udělat. I když je to těžké, myslete na to, že vztah není vztahem, pokud ho necítí oba partneři.
Mgr. Josef Smrž

10.11.2016

Dobrý den, chtěla bych se zeptat. Smí se žena po rozvodu s dětmi odstěhovat jinam, než v rámci současného bydliště? Třeba na druhou stranu republiky? Může jí v tom manžel (exmanžel) nějak bránit? Děkuji za odpověď.

Dobrý den,
přestěhování se mimo současné bydliště je Vaším právem a bývalý manžel Vám v tomto kroku nemůže nijak zabránit. Zároveň ale, jako otec dětí, má právo na účast při výchově dětí. Odstěhováním mu nemůžete v tomto právu nijak bránit nebo mu znemožnit děti vídat, vychovávat. Oba rodiče mají podle zákona stejná práva a povinnosti. Na výchově dětí by se tak měli podílet, pokud je to možné, rovným dílem. To je koneckonců nezbytné i pro samotné děti a zachování mužského a ženského modelu výchovy v jejich životě. Druhou otázkou je, zda máte v současné době upraveny poměry k dětem a jak jste se s bývalým manželem schopni domluvit. Nedoporučuji činit kroky, o kterých nebudete bývalého manžela informovat. Zároveň by snahou obou mělo být rozejít se v poklidu s cílem co nejmenšího traumatu pro děti.
Samozřejmě neznám pozadí celé věci. Doporučuji proto kontaktovat OSPOD (oddělení sociálně-právní ochrany dětí) ve Vašem místě bydliště, na Městském úřadě a zde se poradit. Právě OSPOD je ten, který by měl hájit zájmy dětí a v takových situacích poradit o dalším postupu.
Mgr. Josef Smrž

1.11.2016

Dobrý den, je mi 37a mojí ženě 31 a pět let spolu žijeme a tři roky jsme svoji. Máme spolu děti 4 a 1,8 roku,  žena je na mateřské. Když jsme se brali myslel jsem si jak je manželka cílevědomá a pracovitá, opak je pravdou. Je sice hodná a laskavá, ale nepořádná. 10let jsem žil sám a ovládám vše z domácích prací. Manželka má problém se vším. Nádobí, úklid, čistota. Když už něco dělá, nepřemýšlí nad tím, komplikuje si práci, dělá ji dlouho, neefektivně pak nic nestihne a je jí to jedno. Je schopná za celý den nic neudělat, i když mě tvrdí jak pracuje. Nechápe že mě vadí na plotně v úterý jídlo ze soboty, z dětské postýlky odkladiště na oblečení v deseti vrstvách. Nesklizené nákupy, včetně jídla, které potřebuje ledničku. Několikrát jsem si zkusil starat se o domácnost a děti sám na 100% dva-tři dny. Vždy jsem to u nás dal do kupy. Jde to. Chápu že toho má s dětmi dost, ale už 4 měsíce jí prosím ať uklidí ložnici, její věci a dětské oblečení… nevyžehlené prádlo klidně na kopě opět 2-3 měsíce… na každý den má výmluvu. Zkoušel jsem 14 dní všechno přehlížet výsledek byl o něco horší, zkoušel jsem jít příkladem-ženě to vyhovovalo že nemusí pracovat. Návštěvy se musí hlásit dopředu jinak bych se hanbou propadl do země. Už nevím co mám dělat, v nepořádku trpím a neodpočinu si. Nevadí mě se občas na všechno vykašlat u mít prostě pohodu, ale nedokážu ignorovat soustavný bordel. Dříve jsem se rozčiloval, ale nic mě to nepomohlo, dnes už jsem většinou fakt klidný a jen vysvětluji-to jediná pozitivní věc, fakt jsem se naučil být asertivní, ale racionální si už připadám jen já. Nepomáhá nic. Mám pocit že už se nebavím s rozumným člověkem. Manželka se k ničemu nemá a když na to upozorním, dělá vše s ještě větší nechutí. Už jí jen štvu, doma je opravdu dusno, jsem zoufalý. Chci abychom byli všichni čtyři šťastní a nezpůsobovali si stres, ono totiž navenek to vychází vlastně ode mě, já jsem nespokojený a prudím, já jsem ten nesnesitelný a dokonalý… Velmi děkuji za odpověď.

Dobrý den,

popisujete komplikovanou situaci a rozumím, že Vám v ní není dobře. Je pochopitelné, že chcete změnu. Zároveň popisujete vyčerpání z celé situaci a zároveň snahu a energii, kterou jste do změny vkládal. Netroufnu si odhadovat, co je příčinou chování manželky. Rozumím ale Vašemu zoufání. Každý z nás může být v některých ohledech líný nebo s nechutí přistupovat k domácím pracem. Vše má ale svoji míru, která musí být vždy respektována a nesmí být překročena. Jedna z takových pomyslných hranic je, že naše chování nesmí ovlivnit další lidi, případně jim nějak ubližovat. Tato hranice, to vypadá, byla ve Vašem případě pokořena. Zároveň se důsledky chování Vaší manželky projevují i na péči o děti a celkovém žití v domácnosti. Takový stav rozhodně není v pořádku a souhlasím s Vámi, že s ním nemůžete být spokojen.

Otázkou je, jaká je příčina takového chování. Jak se staví manželka k tomu, když s ní mluvíte o tom, co Vám vadí a zda má „náhled“ na důsledky svého chování. Pokud tento náhled nemá, nevnímá důsledky svého chování a nevidí ho, doporučuji vyhledat odbornou pomoc – ať ve formě partnerské poradny nebo psychologa. Za chováním, které popisujete, se mohou skrývat nejrůznější věci, jako je například nějaká deprese nebo úzkost. Bez odborné pomoci je potom těžké něco změnit.

Pokud má na své chování náhled, je schopna si uvědomit, co chování způsobuje, můžete zkusit otevřeně mluvit o svých pocitech a situacích, které to ve Vás vyvolává. I zde je namístě přemýšlet o vyhledání nějaké partnerské poradny. Zejména pak, pokud se dostáváte do nezastavitelného kola výčitek a konfliktů doma.

Mgr. Josef Smrž

26.10.2016

Můj manžel je chorobně žárlivý. Žárlí na všechno, co mám ráda, děti, přátele, psa, na práci, kterou již kvůli němu omezuji, na celou moji minulost, než jsme se poznali. Existuje na to lék? 

Děkuji za odpověď.

Dobrý den,

popisujete chování manžela, které je pro Vás silně omezující a následkem je omezení Vašeho běžného života. Tato chorobná žárlivost do vztahu rozhodně nepatří. Nikdo Vás nesmí omezovat, ani partner, ve Vašich zájmech nebo fungování. Chorobná žárlivost může být velice nebezpečná a postupně se nenápadně proměnit v psychické týrání. Pokud s manželem není rozumná řeč, nemůžete mu vysvětlit Vaše potřeby a žárlivost přesahuje únosnou mez neváhejte a jednejte. Doporučuji vyhledat podporu odborníka. Tato situace je velice zátěžová a neměla byste v ní zůstávat sama. Pokud se ptáte na možnosti léčby – žádný lék neexistuje. Možností je návštěva manželské poradny, kdy se může odborník pokusit manželovi ukázat, jak se vlastně ve vztahu chová. Základem je však snaha manžela o změnu a jeho motivace dojít k nějakému odborníkovi. Bez této motivace se nemůže situace nijak změnit a je nutné uvažovat nad tím, abyste byla sama v bezpečí.
Mgr. Josef Smrž

25.10.2016

Dobrý den jen mě zajímá zda byla šikana mezi dětmi i za komusintů ? Je to tim že dětem chybí láska ? Jak uvěřit kamarádce že byla ve škole na WC obtěžovaná ?

Děkuji

Dobrý den,

nelze říct, že by v období před rokem 1989 bylo šikany méně.  Spíše se chování jako šikana nenazývalo a v mnoha případech se takzvaně tutlalo. Zároveň v té době nebyla propracovaná metodika práce s tímto problémem a ani učitelé moc nevěděli, jak k němu přistupovat. Stejně nemusí být jedinou příčinou jen nedostatek lásky, i když nezájem rodičů může být jedním z faktorů.  Příčin může být více např.  snaha o dominanci, zábava nebo agresivní chování. K poslední části otázky zda věřit nebo nevěřit? Mám za to, že méně ublížíme, když budeme věřit, než opačne. Je potom na učiteli nebo jiném dospělém, aby věc dokázal správně posoudit a prošetřit. Je to jeho povinností. Podcenit takovou věc může mít závažné a nenávratné následky.

Mgr. Josef Smrž

11.10.2016

Dobry den,
Chtela bych se zeptat a pokud mozno poradit. Jde o meho bratra. Ma problem se zaradit mezi ostatni lidi, jako by mel svuj vlastni svet. Je mu tricet let a v zivote nechodil do prace, jeho nazor je, ze nebude delat to, co delaji vsichni ostatni a my jsme vsichni blbi, ze to delame. Nikdo se snim kvuli jeho chovani uz ani nechce bavit, protoze se chova opravdu jako hulvat. Vim, ze od puberty bral marihuanu a pozdeji i pervitin, tak nevim, jestli to jsou nasledky drog a zda v tom stale pokracuje, ale rekla bych ze jo, jen k tomu jeste pribral alkohol. Doslo to az k tomu, ze napadnul mamku, ktera samozrejme zavolala policajty a nechala ho vyhostit z bytu a diky tomu jsme ji mohli prestehovat a mohla mit klid, protoze on uz s ni nemel trvale bydliste. Jenze to netrvalo moc dlouho. Porad za ni chodi a chce po ni penize na „jidlo“ a ona mu je da, protoze chce mit od neho klid. Je uz z neho na tom psychicky spatne. Porad ji jen nadava vsema sprostyma slovama, ktere jen existujou a vyhrozuje, ze nas vsechny podrizne a zapali a ja nevim co vsechno. Nekdy jsou ale zase chvile, kdy se chova jakz takz normale a to jsou prave ty chvile, kdy mamka zmekne a je ji ho lito, tak ho necha u sebe treba i prespat (jinak spi po sklepech). Chtela jsem se zeptat, jesli je treba nejak nemocny, nebo to jsou nasledky drog. Nechci jen cekat, az se opravdu neco vazneho stane.

Dekuji za vasi odpoved

Dobrý den,
situace kterou popisujete se zdá být velice závažná a chování Vašeho bratra rozhodně není v pořádku a přesahuje únosnou mez přijatelného chování. Může to být jednak následek užívání drog v kombinaci s alkoholem, tak i projev duševního onemocnění. V každém případě je nutné zajistit bezpečí pro Vás a Vaši rodinu. Podle popisu situace je podle mého nezbytné vyhledat pomoc odborníků. Bratr se sám nezmění a pravděpodobně potřebuje odbornou psychiatrickou a psychologickou pomoc. Pokud opakovaně Vaší matku napadl, neváhejte v případě opakování kontaktovat PČR a žádat jeho vykázání. Vaší matce musíte vysvětlit, že se jeho chování nezmění a je nutné aby mu pomohli odborníci. Doporučuji navštívit oddělení sociální péče na městském úřadu, kteří Vám s touto věcí mohou pomoci. Pokud by se bratr dostal opět do afektu neváhejte volat i záchrannou službu s tím, že ohrožuje i sám sebe. Bez razantního zásahu se obávám zhoršení situace, která může skončit velice špatně. Bratr může pod vlivem chování, které nemusí umět ovládat, opravdu někomu ublížit a následky mohou být fatální. Proto na nic nečekejte a jednejte i proti vůli rodiny nebo bratra.

Mgr. Josef Smrž

25.9.2016

Dobrý den,

mám diagnostikovány těžké deprese se sklony k samoubližování a bipolární poruchu bohužel při silné atace deprese mi pomáhá pouze vytékání mé vlastní krve z ran které si způsobím. Jsem medikována, ale má lékařka je dlouhodobě mimo a psycholožka na mou otázku odpovědět nedokáže. Je možné nějakým způsobem samoubližování předejít jiným způsobem.

Předem děkuji za odpověď 

Dobrý den,

rozumím tomu, že Vám může samoubližování (sebepoškozování) při těchto stavech, které popisujete pomáhat. Zároveň je nutné napsat, že se jedná o velice nebezpečnou věc, která Vás může přímo ohrozit na životě a zdraví. Nemusíte totiž odhadnout sílu. Je určitě dobře, že jste v péči psychologa a psychiatra. Je také určitě dobře, že užíváte léky. Prvotně bych doporučoval celou věc probrat jak s psychiatrem tak psychologem. Pokud své chování a chuť si ublížit nedokážete ovládat a sama se obáváte o své zdraví je na místě zvážit i možnost krátkodobé hospitalizace. Bohužel žádný osvědčený recept neexistuje, jak se tohoto chování zbavit. V případě, kdy se do takového stavu dostanete můžete zkusit využít například některou z linek důvěry pro dospělé, kde můžete aktuální pocity a chuť na to si ublížit probrat. Často díky tomu dojde ke snížení napětí. Možností je také zkusit hledat nějaké náhražkovité chování, které Vám umožní trochu sebeublížení odsunout – jít se někam projít, zavolat k sobě někoho z blízkých, dívat se na televizi… atd.. Jsou to opravdu jen nástřely nápadů a žádný ideální recept Vám nemohu dát. Nebojte se svěřit své psycholožce. Pokud máte pocit, že Vám se situace nelepší, není ostudou zkusit vyhledat i někoho jiného, jiného psychologa.

Držím palce v boji !

Mgr. Josef Smrž

25.9.2016

Dobrý den,

popíši stručně svůj dosavadní život. V 25 letech velmi náročný rozvod. Od té doby sama s jediným synem. 15 let jsem vše zvládala-výchova, práce, nový byt, hypotéka. Když konečně láska, tak velice komplikovaná,nedopadlo to. Nyní je mi 45, překonala jsem rakovinu, dostala výpověď v práci, syn mě začal psychicky deptat. Několikrát jsem se nervově zhroutila. Musím ještě napsat, že od mládí trpím depresemi, zřejmě i nějakou poruchou osobnosti. Jsem zdravotní sestra. 20 let praxe,vždy velice milá a příjemná, ke všem. Negativní emoce jsem dusila v sobě. Najednou se ve mě něco zlomilo. Začala jsem být hnusná, vzteklá, podrážděná, arogatní. Komunikace s lidmi mě velice vyčerpává, nejraději jsem zalezlá doma a spím. Vlastně bych chtěla usnout na věky. Při té představě cítím ohromnou úlevu. Mám pocit, že celý můj život stál za h…. a že se vlastně jen trápím. Můžete mi, prosím nějak racionálně vysvětlit můj stav?

Děkuji za odpověď.

Dobrý den,

když si čtu Váš popis situace, mám představu sopky, která vybuchla a chrlí kolem sebe lávu, která se mnoho a mnoho let uvnitř hromadila. Je jasné, že máte za sebou život plný těžkostí a překážek. Rozumím proto tomu, že se nyní cítíte podrážděná, vzteklá. Jinak řečeno, duše není sklenice beze dna. Každá sklenice se může naplnit a přetéci. Každý z nás se musíme o naši duši starat právě proto, aby k tomuto přetečení nedošlo. Rozumím proto i tomu, že máte myšlenky na to, že byste chtěla usnout na vždy. Nyní je nutné si položit otázku, co dál ? Pevně doufám, že nechcete boj se životem vzdát, zejména poté co jste se dokázala poprat s tolika překážkami a nepřízněmi osudu. Určitě nemusíte být na takový boj sama. Doporučuji si sáhnout pro záchranné lano v podobě vyhledání odborné pomoci. Není to ostuda ani slabost. Zkuste proto sebrat sílu a vyhledat pomoc psychologa. Podle Vašeho popisu situace bych se nebránil ani vyhledání psychiatrické pomoci – právě léky mohou být ze začátku velkou podporou a pomoci Vás se znovu postavit na nohy. Neuzavírejte se do sebe a zkuste ještě jednou zabojovat. Každého z nás může někdy potkat krize, kdy máme pocit, že nemá nic smysl. V těchto případech je možné využít například pomoci linek důvěry nebo krizových center. Nabídka pomoci určitě je, jen je potřeba nebát se po ní sáhnout.

Mgr. Josef Smrž

 

15.9.2016

Dobry den,

mam temer 5 letou dceru, ted v zari nastoupila poprve do skolky. Do nastupu nemela zadny problem,se zaclenenim,aktivitami,ani jidlem. Nechavala jsem si ji doma,jelikoz ma mladsi sestru,tak aby se necitila odstrcena.Ve skolce se nechce zapojovat do kolektivnich aktivit,ale hlavne absolutne nic nesni ani nepije .jakmile dojdeme domu hned se naji ,napije ,vypravi jak si hrala s detmi. Dnes mi pani reditelka rekla ze neni normalni aby nejedla a tak ze pristi tyden bude kontaktovat odborniky, popripade nas nekam posle .ja si osobne myslim ze ani ne 14 dni je celkem kratka doba a ze adaptace trva u kazdeho ditete jinak . Je nutne posilat kazde dite ktere si nezvykne hned k psychologovi ? Prijde mi ze pani reditelka ,nez by tomu dala trochu casu zbytecne tlaci na pilu . Preji hezky den.

Dobrý den,

Souhlasím s tím, že 14 dní může být krátkou dobou. Popisujete možné adaptační problémy, které jsou u dětí, které nastupují do školky z rodinného prostředí celkem běžné. Každé dítě je jiné a je nutné situaci individuálně posuzovat. Záleží proto nejen na chování doma, ale i celkovém chování ve školce. Jediným měřítkem by proto nemělo být zda jí nebo její, ale celkové chování ve školce. Zkuste se ptát paní ředitelky (lépe přímo paní učitelek), jaké konkrétní věci jim přijdou mimo normu a z jakého důvodu proto odbornou pomoc doporučují. Je možné, že paní ředitelka má ke svému postoji důvody, měla by je ale Vám jako rodiči říci. Můžete navrhnout paní ředitelce model částečné adaptace, kdy jste chvíli s dcerou ve třídě a potom se nenápadně vytratíte. Nesmíte zapomenout na Vaši důležitou úlohu – právě vy musíte v dceři vzbudit důvěru v to, že školka je něco, kde jí může být dobře a čeká jí tam spoustu dobrodružství. Bavte se s ní o zážitcích, vyprávějte si s ní o tom, co vše může ve školce zkusit. Pomoci mohou pohádky nebo příběhy s tímto tématem.

Dcera by měla vědět, kdy si pro ní přijdete – mít důvěru v nějaký slib a pravidla, která budete dodržovat. Nejhorší možnou variantou je to, že půjdete jako rodiče a školka proti sobě. Nepomůžete to ve výsledku ani jedné straně a nenávratně to může negativně ovlivnit dceru. Pokud bude mít paní ředitelka jasné zdůvodnění, proč odborníka doporučuje, není důvod, proč se takového postupu obávat.

Mgr. Josef Smrž

 

30.8.2016

Dobrý večer, potřeboval bych poradit je mi 28 let.  Dělal jsem s přítelem od mé sestry na chatě od té doby co jsem se ze sestrou hodně pohádal tak se mnou její přítel nechce pracovat i když jsem se sestře omluvil jsem na chatě každý víkend nikde jsem se jinam pořádně nepodíval nebaví mě jezdit na tu chatu připadám si tam jak cizí člověk s mojí přítelkyní se moje rodina nebaví a o víkendech jsme každý zvlášt. Přítelkyně si už taky stěžuje že spolu o víkendu vůbec nejsme. U rodičů už nebydlím sestra se mi pořád plete do života někdy mám deprese a stres z toho jak mi sestra říká jak mám žít už nevím jak ji to mám vysvětlit nevím si rady chci si žít život po svém připadá mi že se nade mnou navyšují s přítelkyní se nikam nedostanu protože jsem furt každý víkend na té chatě a už jsem z toho unavený Děkuji za radu

Dobrý den,

Popisujete celkem komplikovanou situaci mezi Vámi, přítelkyní a sestrou. Určitě není v pořádku, pokud máte pocit, že Vám sestra až příliš vstupuje do života. Rozhodující je, že Vám je to nepříjemné. Musíte si stanovit určité priority a věci, které jsou pro Vás důležité. Nemůžete bt na vech místech najednou a vyhovět všem. Pokud jste každý víkend mimo domov, je možné, že se bude přítelkyně oprávněně zlobit. Doporučuji si zkusit o všem v klidu jak s přítelkyní tak se sestrou promluvit a domluvit se na nějakých pravidlech. Tím, kdo musí jasně vědět co chce a je odpovědný za svůj život jste vy. Z toho důvodu si hlavně vy musíte umět říci co chcete a co ne. ZároveŇ to někdy není vůbec lehké a může to v nás vyvolávat strach. Rozumím tomu, že Vám z toho není dobře a je Vám z celé situace smutno. Zároveň je důležité, mít kolem sebe někoho o koho se můžete opřít a kdo Vám v této situaci pomůže. Měla by to být právě například přítelkyně. Zkuste si ujasnit, jak a co je pro Vás důležité a zda všechny věci nejde nějak rozvrhnout a rozplánovat. Pokud si nevíte rady co dále a máte pocit, že se situace nijak nepohne, nebojte se kontaktovat psychologa. Může Vám pomoci si myšlenky utřídit a být Vaší podporou v těžké situaci.

Mgr. Josef Smrž

3.10.2015

Dobrý den, máme s manželem 11 letého syna a 7 letého syna. Bohužel náš 11 letý syn spí s námi v posteli a to každou noc. Nechce spát ve své posteli, i když má postel v jednom pokoji se svým mladším bratrem. Zkoušeli jsme jak po dobrým tak po zlým. Prostě i když ve své posteli usne, tak se po hodině vzbudí a brečí a vyžaduje,že chce k nám. Ptali jsme se proč tam nechce spát, a on prý neví. Je z toho sám špatný, mladší bratr se mu i směje, ale neví, jak to překonat. Nevíme, jestli má nějaký problém, on nám tvrdí, že se nic neděje, ale už to trvá asi rok. Manžel tvrdí, že se to časem srovná, ale už je dost velký na to, aby s námi nespal. Prosím Vás o radu.

Dobrý den,
Příčiny takového chování mohou být opravdu nejrůznějšího charakteru a nedovolím si jen tak střílet a diagnostikovat od boku. Souhlasím s tím, že v 11 letech je takovýto strach neobvyklý a rozhodně byste jako rodiče měli zpozornit. Pokud syn říká, že neví,  co se děje, neznamená to, že Vám lže. Opravdu sám nemusí vědět, co se děje. Jak popisujete, nedivím se tomu, že i pro něj je taková situace nepříjemná. Dítě v takovém věku potřebuje mít své soukromí a místo, které je pro něj bezpečné a intimní – to je právě postel. Jak jsem psal, takovou situaci rozhodně nepodceňujte. Doporučuji navštívit dětského psychologa, který se více zaměří na detaily celé věci a mohl by v takové situace pomoci. Takové rozhodnutí bych neodkládal, i vzhledem k tomu, že podle Vašeho popisu je situace nepříjemná a zatěžující nejen pro Vás, ale i Vašeho syna.
Držím palce.

 

Mgr. Josef Smrž

3.10.2015

Dobrý den,
Je mi 24 let a od malička mám problém se stresem, strachem a sebedůvěrou. Vždycky začnu být ze všeho nervózní. Jsem pracující člověk a začal jsem si dodělávat dálkově maturitu a úplně jsem si přestal věřit, že to zvládnu. Měl jsem s tím problém i na školách předtím ale vždycky jsem to nějak dokázal ale bylo to pro mě moc náročné co se týče toho stresu a strachu. Mám problém i s učením. Vůbec se neumím učit. Já něco čtu tisíckrát ale nejsem schopen si to zapamatovat, kolegyně tvrdí, že všechno jde, když se chce ale mě to prostě nejde a jsem z toho neustále akorát nervózní. Když jsem se svěřil kolegyni, tak mi řekla, že bych to měl řešit s psychologem. Nevím proč ale neustále v sobě cítím nervozitu. Stává se mi to i po jízdě autem. Když řídím a někam dojedu a vystoupím z auta, tak se mi najednou roztřesou ruce. Přitom jsem za volantem naprosto klidný. Nedávno jsem jednomu člověku volal sanitku a když se mě z operačního ptala kam má poslat sanitku, tak jsem nebyl schopen popsat místo kde jsem i přes to, že tam pracuji a znám to tam. Jak byl na mě nátlak, tak nervozita mi úplně zamotala hlavu. Další případ se mi stal v tramvaji, kdy tam nastoupil problémový člověk (zfetovaný). Přišla za ním statečná žena v uniformě od dopravních podniků a chtěla ho vykázat ven. Šel jsem za ní a stál za jejími zády a chtěl jsem ji bránit, kdyby si chtěl něco k ní dovolit. Když na něho promluvila, tak měl řeči a odmítal vystoupit. Kolem jeli zrovna policisté, tak jsem je chtěl zastavit. Vystoupil jsem z tramvaje a začal na ně mávat ale nevšimli si mě. Tak jsem nastoupil zpět do tramvaje a pokračovaly v jízdě. Další zastávku problémový člověk vystoupil, protože viděl, že jsem mával na ty policisty. Jenže jak vystoupil, tak se chtěl vrátit zpět do tramvaje ale postavil jsem se mu do dveří a nechtěl jsem ho pustit. Měl akorát nějaké řeči ale k fyzickému kontaktu vůbec nedošlo. Řidič tramvaje zavřel dveře a odjely jsme pryč. Říkám to proto, že po celou dobu jsem byl strašně nervózní a když jsem ho nechtěl pustit zpět do tramvaje a on se otočil proti mě, tak jsem se strašne rozklepal. Nevím zda to byl strach ale nehnutě jsem tam stál a říkal, že ho nepustím. Já když můžu, tak chci pomoc ale když na něco dojde, tak si vůbec nevěřím. Mám ale nejdůležitější otázku. Když si s tím zajdu někam k psychologovi, je mi schopen s tím pomoc? Já tomu moc nevěřím. Sice si myslím, že když bych to s někým probral a cítil, že mi to pomohlo, tak mám ale strach z toho, že když na něco opět dojde a já budu chtít pomoc, tak že ten strach a nervozita se zase vrátí zpět. Co mám dělat? Děkuji

Dobrý den,
Strach je emoce, která nás blokuje ve chvílích, kdy chceme udělat nějakou činnost. Má fyziologické doprovody, které jsou také nepříjemné – bušení srdce, třes a další. Zároveň jsou situace, kde je pochopitelnou emocí a není překvapením, že se v nich objeví. Nedivím se proto, že jste měl pocit strachu v situaci, kdy jste byl v možném ohrožení vlastního zdraví. Je naprosto normální, že v takových situacích pociťuje člověk strach a další negativní pocity. Strach je totiž zároveň emoce, která nás v určitých situacích může ochránit a nedovolit nám udělat nějakou akci, která by nás mohla ohrozit. Naopak proto „klobouk dolů“ za Vaši reakci v tramvaji, kterou popisujete. Ve svém dotazu popisujete nervozitu, nejistotu, která Vás provází i v situacích, které byste rád zvládal jinak. Pokud jsou pro Vás takové pocity nepříjemné a máte za, že Vás potkávají i v situacích, kde Vás obtěžují, rozhodně nesmíte být jejich vězněm. Právě návštěva psychologa vám může pomoci nahlédnout pod slupku takových pocitů a zkusit přijít na to, co je jejich spouštěčem. Psycholog Vás může nejen podpořit, ale zároveň s Vámi hledat cestu změny a pochopení. Dokážu si představit, že nevěříte tomu, že k nějaké změně může dojít. Chci Vás ale podpořit v tom, že nejste jediný, kdo má takové trápení v životě. Rozhodně jsou možnosti, co udělat pro změnu. Se zlomenou nohou také půjdete k doktorovi a budete mu důvěřovat, že udělá vše pro Vaší léčbu. Co dělat sám píšete, jen najděte odvahu, abyste to zrealizoval.

 

Mgr. Josef Smrž

28.9.2015

Dobrý den, mám takoví problém že od letošního roku 2015 chodím na Hotelovou školu v Teplicích obor kuchař, škola mě baví mám i fajn spolužáky ale když příjde na praxi tak se mi tam nechce a cítím jaké si deprese. Bojím se to říct mámě protože ta si na škole hodně potrpí a tak nevím co mám dělat. Děkuji za odpověď.

Dobrý den,

Pokud máte takto rozdílné pocity na praxi a na teorii, bude to mít nějakou svoji příčinu. Ta nemusí být na první pohled viditelná. Zkuste popřemýšlet nad tím, co by mohlo takové pocity způsobovat – strach z něčeho nebo nějaké jiné pocity ? Rozhodně není v pořádku, pokud se na praxi cítíte takto nepříjemně. Již jenom z toho důvodu, že praxe Vás nemine při celém studiu a je nedílnou součástí takového oboru. Měla byste se cítit na praxi v určité pohodě, abyste mohla podávat dobré výkony a zbytečně se nestresovat. JE někdo ve škole, kdo by Vám mohl pomoci, s kým by se o tom dalo mluvit ? Nějaký učitel nebo mistr na praxi ? Pokud píšete, že se o tom nedá mluvit s mámou, která si na školu zaměří. Nespokojte se s tím, že se na praxi necítíte dobře a zkuste hledat příčinu, co se to děje, že takové pocity máte. Pokud by se i přes Vaši snahu pocity nezlepšovaly zkuste navštívit např. výchovného poradce, kterého ve škole musíte mít a který by Vám mohl pomoci, případně můžete zkusit vyhledat psychologa. Zároveň, pokud by se situace nezlepšovala zkuste popřemýšlet nad tím, zda by to někdo z Vašich blízkých neměl přeci jen vědět. Také mě napadá ještě možnost poradit se s takovou věcí na Lince bezpečí – to je anonymní telefonní linka, která pro takové účely slouží a dostanete zde prostor o věcech mluvit a zkusit najít nějaké východisko.
Mgr. Josef Smrž

20.9.2015

Dobrý den, s mužem se rozvádíme. Žádost podal v březnu. V půlce května děti sbalil (2 kluci) a když jsem nebyla doma, je přestěhoval k jeho rodičům. Nejdřív tvrdil, že jen na víkend, z víkendu se stal týden a jsou tam pořád. Věc řeší OSPOD, neziskové organizace, kde chodíme k dětskému psychologovi. Muž tvrdí, že děti se mnou nemohou být, od té doby, co je odvlekl, je ani jednou nedovezl domů, byť tady žiji, jsme v jedné vesnici. Neumožňuje mi vidět se s dětmi, kdy bych chtěla, určil dny a hodiny (2x týdně na 1,5 a 2,5 hodiny, druhý týden 2x na 1,5 hodiny) Schůzky jsou výhradně s jeho přítomností, proto jsem přistoupila na asistované schůzky. Probíhali nejdřív za asistence paní z OSPODU, neviděla nic na tom, proč by děti se mnou nemohly být samy. Napadl její vzdělání a komptentnost k posuzování. Chodili jsme s dětmi také na asistované schůzky do neziskové organizece, vše jen proto, že on tvrdí, že se bojí mne s dětmi nechat samotnou! Dětem již od ledna začal pomalu, postupně vykládat, jak jsem zlá, v dubnu mi syn řekl, že bych mu rozbila tablet, že jsem nemocná, že nemohou k mé matce, protože by už nikdy neviděli tatínka… to vše jim vykládal, OSPOD o tom ví. Dnes jsem měla s kluky (včetně otce) schůzku v místě bydliště na hrišti a při tom, když jsem mladšího syna okřikla, aby po mně neházel kameny starší ze skluzavky zavolal, že to není nic proti tomu, jako když jsem je já honila po domě s nožem!!! Nevěřícně jsem se ho ptala, co to říká, že to jsou nesmysly, kde to vzal?! A on hned na tatínka volal dotaz: Tatíííí, je to pravda? Otec mlčel. A syn dodal, že je to pravda, že měl rok a půl a já je hodinla po domě s nožem… Jsem zoufalá. Muž se ze mne snaží před úřady i dětmi udělat blázna, se kterým nemohou být. V říjnu máme konečně první stání u soudu, kde by dle OSPODu soud měl nařídit, jak mi muž musí umožnit vidět děti bez jeho asistence. Co můžu ale dělat pro to, aby dětem nemohl vykládat takovéto šílené lži??? Vždyť mi ti kluci už nikdy nebudou věřit, nebudu se divit, že za mnou nebudou chtít! Je to trestný čin, co muž dělá? Jak se mám bránit? Psala jsem to hned dnes na OSPOD, také jsem jim navrhla, aby kluky přemístili jinam, přece nemohou žít někde, kde jim otec a jeho rodiče vykládají takové šílenosti. Nechci, aby šly děti do Klonáknu, nebo někde, navrhal jsem OPODU, že by mohli k mé matce, nebo bych zkusila poprosit nějakou kamarádku… Jenže starší syn chodí do 2. třídy a nemohl by tak školu, alespoň tu, na kterou je zvyklý, navštěvovat.
Mám na muže podat TO? Jenomže jak mu dokáži, co dětem vykládá? Také jsem asi před dvěmi měsíci zjistila, že mne obvinil z nějakých trestných činů… zjistila jsem to tak, že mi nebylo na OSPODu umožněno nahlížet do spisu. Poté mi sousedka říkala, že u nich byla kriminálka a ptala se, jaká jsem matka, jestli nechodím opilá, jestli se o děti starám… Myslím, že děti „učí pohádky“, které pak budou mít někde vykládat, snaží se je do toho tak zasvětit, aby to vzali jako hotovou věc, která se někdy stala, přestože si to nepamatují, budou ji vykládat jakoby zažili. Prostě jako když vám někdo řekne, že jste jako malí načůrali dr. při kontrole do kapsy, také to vezmete jako hotovou věc, kluci přijmou stejně tak to, co jim vykládá, že se dělo, když byli malí, jen si to nepamatují…

Dobrý den,

Podle popisu vnímám Vaši velice složitou a vyčerpávající situaci. Píšete, že věc řeší OSPOD a různé neziskové organizace. V tuto chvíli se musím podivit nad tím, že OSPOD přihlíží k tomu, že otec děti odstěhoval bez jakéhokoli doložitelného důvodu a Vám znemožňuje přístup k nim. Zákon výslovně uvádí, že rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům stejně. Není tedy možné, aby Vám otec bránil ve styku s dětmi v případě, že k tomuto kroku nemá nějaké soudní rozhodnutí, které by takový postup určil. K Vašemu popisu situace lze sdělit několik faktických vyjádření : OSPOD nemá právo Vám odmítnout nahlížení do spisu. Jako zákonný zástupce máte ze zákona nárok nahlížet do spisové dokumentace a OSPOD Vám to nemůže neumožnit. Zároveň, pokud se Vám nelíbí postup OSPOD máte možnost obrany proti takovému zacházení. Možností je se obrátit se stížností na postup OSPOD k vedoucímu oddělení příslušného úřadu. Pokud nemáte důvěru v objektivní posouzení vedoucím oddělení, můžete se obrátit na nadřízený orgán tohoto úřadu – tedy krajský úřad. Pokud máte pocit, že jsou Vám upírána Vaše základní práva můžete se s žádostí o pomoc obrátit také na ombudsmana.
V rámci takto složité situace doporučuji vyhledat také pomoc právníka, který Vás při soudním řízení bude zastupovat a pomůže Vám celou situaci z právního hlediska řešit. Zároveň se s ním můžete poradit i o otázkách týkajících se možného podání trestního oznámení. Máte pravdu, že takové informace které popisujete se velice těžko prokazují.
Také mě napadá, že by bylo dobré najít nějakou podporu pro sama sebe. Situace se zdá být opravdu komplikovaná a pro Vás samotnou velice zátěžová. Doporučuji proto zkusit vyhledat psychologa, který Vám dá podporu pro další řešení situace, kdy nebudete na celou věc sama. Rozhodně se nebojte vyžadovat věci, na které máte právo. Jak jsem psal, s tím Vám má pomoci OSPOD, na který můžete apelovat, aby svou povinnost plnil. Opětovně opakuji své doporučení vyhledat právní pomoc a případně psychologickou péči, která Vám pomůže v současné nelehké situaci.

 

Mgr. Josef Smrž

15.9.2015

Byla mi zjištěna porucha osobnosti, jaký postup zvolit, aby to člověk v sobě zvládl

Dobrý den,

Jedná se o velice obecný dotaz a proto na něj mohu těžko odpovědět. Pokud Vám byla diagnostikována porucha osobnosti, záleží zejména o jakou jde a jaká je její prognóza. Každopádně je důležité spolupracovat s odborníky, psychiatry a psychology a případně užívat léky, které Vám psychiatr předepsal. Osvědčuje se jako nejlepší způsob kombinace psychiatrické a psychologické léčby. Záleží však opravdu na konkrétní diagnose.
Držím palce v dalším boji.

 

Mgr. Josef Smrž

1.9.2015

Dobrý den mám takovou horší situaci.Moje přítelkyně s kterou jsem již dvanáct let a máme spolu tři děti si před dvěma měsíci našla nového přítele.To mě docela zaskočilo ale snažím se s tím smířit. Jenže bohužel žijeme stále spolu v bytě a já v podstatě nemám kam jít a ani skrz děti bych to nechtěl.Většinu přátel jsem ztratil skrz mojí přítelkyni protože se jí nelíbily.Snažím se svoji životní situaci vyřešit ale čím víc se snažím,tím si víc uvědomuji že jsem úplně sám.Po takové době jsem myslel že na to zapomenu, ale když jde s přítelem ven a já jsem doma a děti spí tak mám opravdu chuť to ukončit a mít klid.Chtěl jsem se zeptat jestli mám ještě čekat že se to zlepší nebo vyhledat odbornou pomoc.Nebo to opravdu skončit.Velmi děkuji za odpověď.

Dobrý den,

Vnímám Vaši složitou situaci. Rozchod, pokud v něm ještě figurují děti je opravdu těžký pro všechny strany a jde o situaci, která je opravdu náročná. Píšete, že jste ztratil většinu přátel a bydlíte ve společné domácnosti. Dovozuji tedy, že jste se rozhodl zůstat ve společné domácnosti, aby děti nepřišly o oba rodiče a pokusil jste se tak zachovat rodinné fungování, které fungovalo před Vaším rozchodem. Otázkou ale je, zda takové rozhodnutí je opravdu to nejlepší pro Vás i pro děti. Děti musí zákonitě vnímat změnu situace a to, jak v současné době Vaše vzájemné fungování s přítelkyní vypadá. Není to tak, že by děti vůči takovým situacím nebyly vnímavé. Naopak často dokážou odhadnout, že se něco děje a situace není v pořádku. Rozhodně není dobře, pokud jste se uzavřel do sebe a ztratil kontakt s přáteli. Při takových situacích je totiž důležité mít kolem sebe přátele a lidi, na které se člověk může obrátit, být s nimi a necítit se sám a opuštěný. Dokážu pochopit, že máte i myšlenky na skoncování se životem, nejsou to neobvyklé myšlenky v situaci, kdy má člověk takové pocity, jaké popisujete.
Pokud se ptáte, zda ještě čekat nebo navštívit odborníka jsem rozhodně pro možnost návštěvy odborníka. Sám píšete, že jste se na situaci již celkem dlouhou dobu snažil přivyknout a nějak se s ní vyrovnat. To se, ale podle Vašeho popisu situace nedaří. Právě sebevražedné myšlenky jsou jasným vodítkem k tomu, že na situaci nemáte být sám a svěřit se do rukou nějakého odborníka (psychologa). Psycholog Vám může pomoci se situací se postupně vyrovnávat, i duše může být nemocná a je potřeba ji uzdravit. Někdy na takové uzdravení nestačíme sami. Pokud si zlomíte nohu, také můžete zkoušet obklady – pravděpodobně se ale stav nezlepší a noha Vám jen oteče a stav se zhorší. Nezbývá Vám potom nic jiného, než navštívit lékaře. S duší je to dost podobné. Neváhejte proto a udělejte krok, který může znamenat změnu k lepšímu. Taková změna znamená posun nejen pro Vás, ale i pro Vaše děti. Mám pocit, že Vám na nich hodně záleží a z toho důvodu věřím, že nechcete současnou situaci, i když je nepochybně těžká, vzdát.
Nečekejte na nic a vyhledejte psychologa. Držím palce, aby se z bouřky časem stalo jen oblačno a polojasno.
Mgr. Josef Smrž

1.9.2015

Dobrý den,
můj dotaz se týká mého stavu lehkých depresí..přetrvávají už téměř rok,dvakrát jsem zkoušela brát antidepresiva,ale bohužel mi nikdy nedělaly dobře,chtela bych se uzkostných stavů stavů zbavit bez léků,četla jsem o fototerapii,ale v mém okolí,se fototerapie neprovádí a na dojíždění do Prahy mi nezbývá čas,chtěla bych si lapu pořídit domů,ale nevím jak najít renomovanou firmu,která tyto lampy prodává a aby to byl opravdu typ lampy,který by mi pomohl. Prosím o radu,či zkušenost s fototerapií.
Děkuji za váš čas.

Dobrý den,

Je pravdou , že je fototerapie jednou z metod, která se k podpoře léčbě deprese používá. Její klinický účinek je podpořen výzkumy zejména u sezónních depresivních stavů nebo v kombinaci s antidepresivy. U jiných poruch zatím není klinický výsledek nijak výzkumně podložen. Samotná fototerapie má však svá jasná pravidla a podmínky za kterých je používána. Bohužel osobně nemám s touto léčbou zkušenost a nemohu Vám proto odpovědět přesně na Váš dotaz. Mám ale za to, že k tomu, aby byla léčba co nejpřínosnější a Vám stavěná na míru . měla by být doporučena psychiatrem a prováděná pod odborným dohledem.
Pokud se dotazujete na možnost domácího použití, nejsem schopen Vám proto odpovědět na tuto možnost a ani doporučit nějakou firmu. Doporučuji se obrátit na některého psychiatra, případně centrum, kde mají s touto léčbou zkušenosti a mohli by Vám na dotaz lépe a podrobněji odpovědět. Zároveň musím podotknout, že pokud depresivní stavy přetrvávají již rok, nebude se pravděpodobně jednat o dočasné depresivní stavy. Stejně tak je pravdou, že bohužel antidepresiva a jejich výběr je velice složitou a někdy i dlouhodobou procedurou. Každá z nás jsme originál a stejně tak i náš mozek, na který antidepresiva působí. Chce to proto často vytrvat a důvěřovat schopnostem a možnostem odborníků.
Bohužel Vám nejsem v tuto chvíli více pomoct. Doufám, že naleznete odpověď u jiných zdrojů, případně naleznete alternativu, jak s Vaším stavem zatočit.
Mgr. Josef Smrž

14.8.2015

Dobrý den,dva dny před moji vysněnou svatbou jsem zjistila, že mě můj přítel -manžel podvedl nebo chtěl podvést. Dukaz nemam on tvrdí ,že se nic nestalo. Svatbu jsem nezrušila pro rodiče. Chci poradit, jak se s tím mám já vyrovnat , každou vteřinu od toho dne stale přemýšlím jak mi lhal, zradil moji důvěru,představuji si je spolu od probuzení po usínání. Asi se zblázním. Nemohu spát. Je mi zle. Chci to vymazat z hlavy . Jak? Neumím odpouštět.Jak si s ním mohu udělat dítě v tomhle stavu_-. Jsem realista vím ,že všichni se podvádí ,ale proč před svatbou? Vše to mělo být tak krásné a pro mě je to nejhorší období života. Proč? Nejvíc mi asi vadí to přetvařování před rodinou a mojima nej kamarádama jak jsem štěstná. Nemohu to nikomu říct.
Vím ,že je to banalita ,ale nevím jak dál.
Prosím o pomoc. Díky

Dobrý den,

Nevěra rozhodně není banalita, která jen tak „sama vyšumí“. Je to věc, která zásadním způsobem naruší každý vztah a má své následky, které tento vztah zásadně naruší. O tématu nevěry toho bylo napsáno spousta a psychologové doporučují postupy, jak v případě odhalení nevěry postupovat. Nadruhou stranu žádný návod nemůže být univerzální a ve výsledku je hlavní břemeno toho, jak se situací naložíte, po pouze na Vás.
Prvotně se totiž musíte rozmyslet a rozhodnout, co pro Vás samotná nevěra partnera znamená a zda jste schopná a ochotná nadále ve vztahu, kde byla takto narušena důvěry pokračovat. Právě důvěra je ve vztahu základním pilířem. každý vztah stojí na základech, které určují jeho pevnost a budoucnost. Záleží na tom, jak byly nyní podle Vás tyto základy narušeny. Je to jako kdyby přišlo zemětřesení – 1. otázkou je, zda se dům úplně zbořil nebo zůstaly jiné základy, které ho částečně udržely. 2. otázkou pak, zda chcete v případě zboření dům opět stavit.
Na to ale nemůžete být sama a musí s prací pomoci i partner.
Nesmíte myslet na ostatní (vztah je o Vás a Vašem partnerovi), ne o rodičích a rodině. Musíte se tedy řídit podle sebe a Vašich pocitů. Stojíte na křižovatce a je na Vás, kterou cestou se vydáte. Pokud se rozhodnete ve vztahu pokračovat
musíte koukat dopředu. Bohužel je nutné zmínit, že každá nevěra má svoji příčinu a nemusí znamenat za každou cenu, že je celý vztah špatně a partner Vás nemiluje. Pokud chcete vztah udržet, musí to být jasné a vědomé rozhodnutí Vás i partnera. Měla byste o celé věci s partnerem komunikovat. Neuzavírejte se do sebe. Partner musí vědět Vaše pocity a myšlenky.
Tématu nevěry se u nás věnoval u nás Dr. Plzák, který jasně popisuje doporučení k tomu, aby odhalení nevěry nepřešlo v hluboký konflikt :
– zamezte tendenci vyšetřování nevěry, podrobnosti o tom jak probíhala a zjišťování přesných příčin (diskuse o nevěře a jejím řešení by měla probíhat v bezpečném prostředí pro oba partnery, doporučuje se proto obrátit se na terapeuta, který pomůže toto téma zpracovat)
– neuzavírejte se, nepřerušujte pohlavní soužití, nepřestávejte komunikovat
– Neměňte a nerušte dosavadní způsoby spolužití, nekontrolujte partnera, nesledujte ho.
Pokud se jednou rozhodnete dát vztahu šanci, musíte být připravena na to, že se očekává snaha o řešení věci a plné soustředění na to, aby jste vztah vy i partner udrželi. Jak jsem psal, je důležité o nevěře mluvit, ale v prostředí, které je bezpečné pro oba partnery. V tuto chvíli tak doporučuji návštěvu psychologa (manželské poradny), který Vám pomůže s tímto tématem. Také píšete o tom, že nemáte vlastně žádné důkazy o tom, že se nějaká nevěra stala. Je tedy pro mě otázkou – co se vlastně stalo a zda jste pevně přesvědčená o tom, že Vás partner podvedl. To nijak nezlehčuje Vaši situaci, která je určitě velice komplikovaná a věřím, že i velice těžká. Pokud se rozhodnete, že ve vztahu pokračovat nemůžete, musíte myslet jen na sebe.
Základem je : partnerství je o dvou lidech. Bez zalévání každá květina uschne. Stejně tak, jako partnerství bez důvěry. Pokud chcete v partnerství pokračovat, musíte pro to udělat následně maximum. Partnerství je o dvou lidech, ne jen o Vás.
Držím palce, aby jste nestála na křižovatce dlouho a nebyla na takovou situaci sama.
Mgr. Josef Smrž

14.8.2015

Dobrý den, rodiče se před 9 lety rozvedli a od té doby začal můj otec pít. roky žijeme v jednom domě, ale každý v jiném bytě. Mám 11-letou dceru ve vlastní péči. Problém je v tom, že otec je alkoholik. Mě a dceru napadá slovně (vulgárními výrazy) a moji matku i fizicky.
Nedávno mi řekl, ať se nechám přejmenovat, že nechce, aby jeho příjmení nosila taková svi…, jako já a to jen proto, že si s mámou rozumím víc.
Já i matka jeho sprosté urážky přecházíme, ale nechci, aby sprostě nadával i dceři. Vystěhovat ho nemůžeme, protože tady má trvalé bydliště. Matka ho tu nechala po rozvodu ze soucitu bydlet. On však její ohleduplnost oplácí tím, že si bere půjčky, které nezvládá splácet.  Zdravotně na tom není nejlépe a já bych nerada, abych po něm já, nebo má dcera musela něco platit. Je nějaká možnost se ho zříct? Děkuji za odpověď

Dobrý den,

Děkuji za dotaz. Je vidět, že je Vaše situace velice složitá a je jasné, že velice těžce únosná. Bohužel dotaz, na který se ptáte spadá do právního poradenství a nechci Vám dávat nějaké informace, které nemám podložené. Určitě není v pořádku, pokud Vás nebo kohokoli jiného otec fyzicky a psychicky napadá. Takovou věc si nemusíte nechat líbit, nikdo nemá právo takto s Vámi jednat a chovat se k vám. Jednou z možností, která mě v základu napadá je v případě takového napadení volat PČR. Existuje institut vykázání, kdy je násilná osoba policií z bydliště vykázána na 10 dní. V takovém případě poté máte možnost situaci dále řešit. Existují také další právní možnosti, jak situaci řešit (včetně možnosti odhlášení z místa trvalého bydliště). Na konkrétní dotazy Vám ale odpoví právník. Doporučuji kontaktovat buď občanskou poradnu – ta sídlí v každém okresním městě a poskytuje právní služby zdarma. Případně se můžete obrátit na městský úřad a sociální odbor. Zde pracují sociální pracovnice, které se problematikou dospělých osob a takových konfliktů zabývají. I ty by Vás mohli dále nasměrovat.
Chci Vás velice podpořit v tom, abyste situaci řešila a nenechala si líbit takové chování. Zároveň vnímám, jak je situace náročná a napadá mě zkusit popřemýšlet, zda byste sama nechtěla vyhledat nějakého psychologa, který Vám pomůže o celé věci mluvit a postarat se sama o sebe. V takové situaci byste neměla být sama a rozhodně si zasloužíte nějakou další podporu a pomoc.
Držím moc palce, aby se situace začala řešit a vy mohla žít v klidu a v bezpečí. Na to máte totiž vy, Vaše matka i dcera rozhodně právo !
Mgr. Josef Smrž

15.5.2015

Dobrý den,
před 14 dny se u mě objevily dva ataky s příznaky panické poruchy, zrychlený tep, dýchání a pocit na omdlení. Od té doby toto již nepociťuji, ale mám jiné fyzické potíže. Jedny z nich se objeví a pak zase vymizí: tlak v hlavě, pískání v uších, pocit na omdlení. Další z nich přetrvávají: únava, neschopnost se soustředit a citlivost v oblasti krční a bederní páteře. Párkrát se mi stane, že se cítím poměrně dobře, ale potom se to zase zhorší, pospal bych to jakoby průběh sinusoidy. Jsem z toho už dost nervózní a je mi to krajně nepříjemné, místy jsem myslel, že se blíží můj konec. Podstoupil jsem zatím tyto vyšetření: 24 hod holter monitoring, odběry krve a RTG páteře, vše v pořádku. Čekám na vyšetření na neurologii, ale to bude až za týden a mám strach, aby to nebylo něco vážného. Nikdy jsem nic podobného nezažil, myslíte, že se může jednat o nějaký nepříjemný přechodný psychický stav? Je pravdou, že letos toho na mě bylo hodně, studuji dvě školy, zemřela mi babička, otec přišel o práci. A pokud je to problém z psychikou, jak dlouho mohou tyto nepříjemné fyzické potíže trvat?
Děkuji

Dobrý den.

Je velice dobře,  že jste se rozhodl navštívit lékaře a podstoupit vyšetření k vyloučení fyzického onemocnění.  Jak to ale nyní vypadá,  je vše v pořádku. Tělo a duše jsou spojené  nádoby a duše nemá často jak jinak upozornit na svou bolest, než přes tělo. Píšete, že jste měl panickou ataku. Panika je výrazný stav úzkosti s kterým si psychika neumí poradit. To co popisujete,  že jste prožil a kolik jste zavalen může opravdu přímo souviset. Pokud neposloucháme naše vnitřní hodiny a psychiku, která chce zvolnit, někdy ji nezbývá nic jiného, než na to upozornit nemocí. Takový stav může mít,  přesně jak popisujete výkyvy a je nepředvídatelný. Možná je načase trochu začít poslouchat své potřeby a zpomalit. Psychosomatických onemocnění je spoustu. Bohužel dokud o sebe nezačnete pečovat a hledat kořen a příčinu nezmizí problémy. Naopak se z přechodného stavu může stát nemoc. V tuto chvíli bych neváhal a vyhledal psychologa s kterým budete moct zkusit hledat zavřená místa a zákoutí, které za vším stojí. Zkuste si vzít také pár dní volna a obklopte se přáteli. Nesete kameny na zádech dlouho a brzy můžete padnout k zemi. Zvedat se je potom hodně těžké. Zvlášť bez podpory a pomoci.

Mgr. Josef Smrž

13.5.2015

Dobrý den,

před dvěma lety se mi stalo něco hnusného, od té doby mě trápí noční můry, nemohu usínat, stále cítím v těle třes a mám úzkosti. Zdá se mi tom, co se stalo a další zmatené děsivé sny. Pokaždé jsem tak vyděšená hrůzou, že si musím rozsvítit. Ve dne mě obtěžují útržky vzpomínek a vlezlé, nepříjemné myšlenky. Někdy mi bývá zle, cítím silný třes až bolest uvnitř v těle, potím se, strašně mi tluče srdce. Někdy mívám i krátké halucinace.
 Nemám rodinu, matka zemřela v raném věku, přestala jsem reagovat na známé a přátele, už dlouho jsem v podstatě úplně sama. Nikam mezi lidi se mi nechce, nezvedám telefon, nereaguji na zvonění.
 Poslední rok uvažuji nad sebevraždou; nejdřív to byly neurčité myšlenky, že bych se nejraději už nevzbudila, ale postupně jsem si začala představovat, jak a kde to udělat. Přečetla jsem si o sebevraždách na internetu všechno, jak teorii, co je hlubší příčinou toho, že je někdo schopen se zabít, tak o všech případech, kdy se lidé o sebevraždu pokusili či ji dokonali, tak i o způsobech, jakými to lze provést. Usoudila jsem, že nemá smysl se o ni „jen pokoušet“, např. čekat na mostu, až si mě někdo všimne a zavolá policajty, nechávat se přemlouvat policejním vyjednávačem a pak šup do blázince, či se „trávit“, respektive ničit játra léky, když doma nemám dostatek těch správných. Také jsem zvažovala rizika, např. přežít srážku s vlakem s amputovanými údy a pak v nemocnici přemýšlet, jak to provést tentokrát nebo přežít pád z okna s přeraženou páteří… zkrátka, když sebevraždu, tak ji provést pořádně, nikomu se nesvěřovat, abych vyloučila riziko překažení.
 Samozřejmě jsem dlouho také přemýšlela nad tím, že to bude to poslední, co udělám: nevěřím na reinkarnace, duchy, ráj, a pod. Myslím, že se člověk už od samého začátku, kdy ve starém Egyptě spolu s mrtvými pohřbíval předměty, přes Hádovo království, Ráj, atd. nedokáže smířit s tím, že smrtí zanikne jeho duše, jeho já. Alespoň se domnívám, že jakmile si to člověk naplno uvědomí, že smrt je opravdu definitivní konec, již není tak jednoduché to provést. Ale už delší dobu se smiřuji i s tímto, prý se při smrti uvolňují endorfiny a tak není bolestná, nýbrž krásná. 

Dobrý den,

Předně chci velice ocenit to, že jste dokázala, alespoň takto o svých pocitech a myšlenkách mluvit. S takovými věcmi není lehké se svěřovat a mluvit o nich. Proto si toho velice vážím. Popisujete život, v kterém se nedivím, že není vůbec lehké existovat. Nedivím se ani, že pomýšlíte na to, jak život ukončit a máte myšlenky na sebevraždu. Podle toho, jak popisujete současný stav, opravdu to vypadá, že jste se dostala do nějakého začarovaného kruhu a kolem sebe nevidíte nějaké východisko. Popisujete, že se Vám stalo něco hnusného a to Vám evidentně převrátilo  a změnilo život od základů. Když se nám stane něco, co nemůže naše psychika zpracovat ( v psychologii tomu říkáme trauma), tak má naše duše určité mechanismy, kterými se snaží zabránit tomu, abychom se vnitřně rozpadli. Někdy i přes tyto mechanismy je událost pro nás tak těžká, že i přes tyto mechanismy si s ní naše duše prostě neumí poradit a onemocní. Nedokáže správně fungovat a korigovat naše fungování, tak jak to má dělat správně. Díky tomu se mohou objevovat různé stavy, které nám jsou nepříjemné a zásadně ovlivňují naše fungování a žité. To co popisujete napovídá tomu, že jste si prožila něco, co Vaše duše neumí zpracovat a nedokáže se s tím sama poprat a vyléčit. Podle symptomů by se mohlo jednat o posttraumatickou stresovou poruchu – je to právě jedno z onemocnění duše, kdy se nemůžeme vyrovnat s něčím, co se nám událo a myšlenky na to se nám stále vracejí. Jak napovídá název jedná se o to, že trauma nedokážeme zpracovat a stále nás pronásleduje. Díky tomu se nás život dostane do černého uzavřeného kruhu, kde nevidíme žádné světlo a ani mnohdy nemusíme vědět, jak z něj vyjít. Věřte ale, že se z toho kruhu vyjít dá ! I duše se může léčit a stejně tak posttraumatická stresová porucha je léčitelná a existují možnosti, jak opět najít cestu z kruhu ven.
Pro Vás se v tuto chvíli mohou zdát tyto slova jen planými sliby a nemusíte jim věřit. A není se čemu divit. Nadruhou stranu všichni psychologové a lidé co pracují v pomáhajících profesích jsou vždy na straně života a věří plně v to, že se nic nesmí vzdávat. Já jsem proto moc rád, že jste doposud na tomto světě a nerozhodla jste se ještě zabít. Život je jako řeka a nikdy nevíte, co Vás čeká na jeho konci. Já bych si velice přál, abyste mu dala ještě šanci a zkusila se svěřit s tím, co se Vám děje někomu, kdo se bude moct pokusit Vás z toho černého kruhu a myšlenek vyvést ven. I když přiznávám, není to věc jednoduchá a chce to i Vaší snahu a pomoc.
Žádný způsob sebevraždy není jistotou a žádná smrt není pěkná. Smrt je něco konečného, co si už nemůžeme rozmyslet. Smrt bohužel nedává druhou šanci. Popisujete celkově stav který je akutní a proto by bylo nejlepší ho akutně řešit. Existují krizová centra, která slouží přímo situacím, které jsou akutní a dostane se tam člověku intenzivní pomoc. Pokud byste o krizové centrum neměla zájem, zkuste získat odvahu a objednat se k nějakému psychologovi, zkuste mu dát důvěru. Za zkoušku přeci nic nedáte.
Nemohu Vás přesvědčit, rozhodnutí bude vždy na Vás. Svůj život máte v rukou jen vy. Zkuste ale před tím, než se rozhodnete ho definitivně a nevratně ukončit, vyčerpat všechny možnosti. Možnosti, které Vás mohou vrátit do života, který Vám chybí a možná na něj vzpomínáte. Žít dál můžete, ale musíte dát životu šanci..
Držím palce a velice si vážím toho, že jste napsala.
Mgr. Josef Smrž

 

10.4.2015

Pěkný den,

ráda bych vás požádala o pomoc – máme problém s mou 15ti letou dcerou. Poslední půlrok se změnilo její chování, z dříve tiché a milé slečny se stal revoltující puberťák. Přikládali jsme to tomu, že je v pubertě a holt „se hledá“, začala chodit na střední školu, změnila prostředí… ale chodila včas domů, do školy, snažila se jakž takž zvládnout prospěch, takže jsme se to snažili brát s nadhledem… bohužel poslední měsíc se problém trošku vyostřuje, chování dcery se zhoršuje, nedaří se nám nějak komunikovat, abychom našly nějaké schůdné řešení. Prospěch ve škole se zhoršil a podle slov dcery „stejně nemá smysl tam chodit“, vyústilo to tento tento týden, kdy je již třetí den za školou /bohužel si nesedli s paní matikářkou a i přes snahu, která měla být oceněna čtyřkou na vysvědčení, dostala v pololetí nedostatečnou a to jí asi přivedlo k myšlence, že nemá cenu se snažit/. Snažila jsem se s ní o všem mluvit, v klidu, bez výčitek nebo příkazů, ale odmítá hledat jakékoli řešení… navrhla jsem jí rozhovor s psychologem, že by měla možnost si promluvit s někým nestranným, kdo by jí pomohl nebo aspoň poslouchal, ale odmítá s tím, že nepotřebuje, že žádný problém nemá… kdyby docházela do školy / bohužel netuším, z jakého důvodu tam nechodí/, asi bych jí nechala se prostě „vybít“, ale mám strach, aby si nezadělala na nějaké větší komplikace, ze kterých se pak bude těžko vymotávat.
Děkuji za radu…

Dobrý den,
Situace, kterou popisujete bohužel není nijak výjimečná a rodiče se s ní často potkávají. Sama jste zmínila možné příčiny současného chování Vaší dcery. Přechod ze základní na střední školu je pro dospívajícího opravdu velkou změnou a zároveň také zátěží. Musí se přizpůsobit novým požadavkům, které jsou daleko náročnější, než tomu bylo na základní škole. Právě školní klima pak může hodně rozhodovat o tom, jak se dospívajícímu na škole bude líbit a jakou motivaci ke studiu bude mít. Pokud se Vaše dcera snaží a i přesto se jí nedostává odměna, její motivace ke studiu se tím rapidně snižuje. Bohužel nesympatie s učitelem jsou také častou příčinou otázky : Proč bych měl vlastně do školy chodit ? Správně tedy odhadujete jednu z možných příčin záškoláctví. Když se nám nedostává ocenění, nebudeme dělat jakoukoli věc s chutí a budeme se snažit od ní utéct. Podobně si dokáži představit, že se takto zachová i dospělý člověk v práci, kterému bude šéf neustále říkat, jak něco dělá špatně. Potom může očekávat těžko jakoukoli snahu zaměstnance.
Dalším faktorem je samotné dospívání – toto vývojové období je takovou vnitřní sopkou člověka. Je to období, ve kterém se dospívající sám hledá, hledá své vlastní místo v životě a musí se vypořádávat se změnou sama sebe i pocitem, že ho nikdo nechápe a nikdo mu nerozumí. Neznamená to ale, že by si neuvědomoval co ho v životě čeká. Naopak právě tyto představy v něm vyvolávají strach a obavy, z kterých se může pokoušet utíkat někam, kde mu je lépe – kamarádi, partičky ( bohužel i alkohol apod.).
Pokud Vaše dcera chodí za školu zkuste s ní o tom v klidu a bez emocí promluvit. Pokusit se zjistit příčinu tohoto chování, vysvětlit jí Vaší snahu najít řešení problému a pomoci jí. Pokud je příčinou opravdu nulová motivace ke studiu je možné uvažovat nad tím, zda nebude lepší změnit obor, který studuje. V dnešní době není nic neobvyklého, že mladý člověk začne po prvním ročníku studovat jinou školu – patří to koneckonců k té cestě dospívání a hledání sama sebe. Potíže mohou nastávat v případě, že Vás dcera odmítne respektovat jako rodiče (příchody domů apod.). Jestliže odmítne reagovat na Vás jako rodiče a Vaše snahy o změnu situace, je na místě promyslet vyhledání další pomoci.
Jednou z možností je opravdu pomoc psychologa – jak píšete, psycholog může pomoci dceři najít cestu z nelehké situace, kterou i sama může cítit. Plně chápu Váš strach z toho, co může nastat a nebudu nalhávat, že není na místě. Problémy mohou narůstat a stávat se závažnějšími. Pokud sama dcera k psychologovi odmítá jít, těžko jí k tomu donutíte. Navíc z donucení ani lepší psycholog moc změny nedokáže. I zde je nutná motivace. Můžete se jí pokusit opětovně vysvětlit důvod, proč Vás tato možnost napadla. V případě, že by se projevy chování dcery dále prohlubovaly a Vás jako rodiče nerespektovala je nutné se vůči takovému chování jasně a zřetelně vymezit. Podporující můžete být jen do určité doby. Při překročení určité hranice musí nastoupit jaké rozdělení role rodič a dítě. V takovém případě mají na řadu přijít jasná pravidla, případně zákazy. Taková pravidla lze nastavit jakousi smlouvou mezi rodičem a dítětem, kde budou jasně a srozumitelně pro obě strany dány povinnosti a následky za jejich splnění (odměny) a nesplnění (tresty). Pokud i to selže nebo se chování bude dále zhoršovat je na místě obrátit se na instituce a odborníky, kteří se zabývají výchovnými problémy a mají s řešením takových situací zkušenosti. Mluvím o kurátorech pro mládež, kteří sídlí na Městském úřadě. Jsou to sociální pracovníci, kteří se zaměřují na výchovné problémy a mohou velice pomoci v nastavení určitých pravidel a korigaci chování, pokud sami rodiče vyčerpali vlastní možnosti. Není ostuda se na ně obrátit, pokud si jako rodiče nevíte rady. Naopak tím můžete předejít hlubším potížím, z kterých se může dát opravdu těžko vymotat.
Budu držet palce, aby se situace zlepšila.

 

Mgr. Josef Smrž

31.3.2015

Dobrý den, prosím o radu – mám vnučky ve věku 3 a 5 let, snacha si našla přítele, s vnučkami se odstěhovala k matce a podala žádost o rozvod. Jak jim vzniklou situaci vysvětlila nevíme, ale starší vnučka o tom jistě přemýšlí, neboť má otázky – tatínku ty už nemáš maminku rád,  chtěla bych zůstat tady, nemám ráda toho středu apod., syn to vždy zamluví. Ráda bych věděla, zda by bylo vhodné říci vnučce pravdu. Moc děkuji za odpověď

Dobrý den,

Děkuji za dotaz. Situace, kterou popisujete je pro děti opravdu velice složitá a v takto nízkém věku může být i velice traumatizující. Rodina je pro děti bezpečné prostředí, které jim poskytuje záruku toho, že mají někoho na koho se mohou spolehnout. Jak uváděl jeden z našich nejznámějších psychologů prof. Matějček – rodiče jsou pro děti ti jeho, díky nimž si může vyzkoušet věci, které již v budoucnu nebude moci zkusit takto bezpečně. Může zjistit, za co bude potrestán, jaká jsou pravidla apod. To je důležité proto, aby v budoucnu mohlo mít tyto pravidla zvnitřněná ve společnosti. Pokud dojde k tomu,že se rodiče začnou rozvádět znamená to pro dítě ztrátu této jistoty. Dítě nemůže pochopit, proč se to stalo a mohou ho napadat otázky, jestli za to může nějak on. Jestli on není nějak špatný. Nesmíte zapomenout, že dítě vidí celou věc dětskýma očima. Proč by se přeci rodiče měli rozvádět, když je zná jako maminku a tatínka. Těžko si pak umí představit to, že by jeden z rodičů odešel, pokud ho má opravdu rád.
Tím chci říct, že otázky, které Váš vnuk klade jsou zcela přirozené. Je důležité a nezbytné, aby i přesto děti viděli, že přes to, že se rodiče rozvádějí, nadále zůstávají pro ně ty „jejich“ lidi. To znamená, že je nezbytné, aby spolu uměli jako dospělí oba komunikovat, vzájemně podporovat to, že jejich rozvod neznamená, že by je měli nějak méně rádi. Máte pravdu v tom, že je také důležité dětem vysvětlit důvodu rozchodu – např. tak, že se mlže stát, že se někdy maminka a tatínek přestanou mít rádi, ale neznamená to, že by neměli rádi je. Pomáhají také pohádky na téma rozvodu. Pokud nebudou oba rodiče jednotní a bude mezi nimi probíhat boj může to do budoucna znamenat riziko vývoje nejrůznějších možných psychických obtíží.
Doporučuji tedy, aby pravdu dětem řekli hlavně rodiče a nijak je nevystavovali svým vlastním dospělým problémům. Rodičovství znamená i odpovědnost, která vzniká rozhodnutím, že dítě budu mít. Této odpovědnosti se nelze nikdy zříct. Vy jako babička se vyhněte tomu, abyste nějak aktivně do situace vstupovala a sama na toto téma z vlastní iniciativy s dětmi mluvila. Hrozí nebezpečí toho, že se dostanete do pozice té, která poštvává děti proti některému z rodičů. I když budete mínit celou věc dobře, lehce se může situace obrátit proti Vám. Buďte ta, která si s dětmi hraje, čte jim pohádky. Pokud se Vás na to bude vnuk ptát, klidně se s ním bavte o tom, co jsem psal výše. Nebuďte na jedné ani na druhé straně – alespoň vy musíte být v tuto chvíli tou osobou, kterou budou děti vnímat jako stabilní a neutrální.
Doufám, že další vývoj událostí bude poklidný a bez nějakých hádek a složitostí při určování výchovy. Jinak se to může oběma rodičům do budoucna hodně vymstít. Držím palce aby vše proběhlo v klidu.
Mgr. Josef Smrž

13.2.2015

Dobrý den,
Je mi 16 let a chodím na SŠ. Mám rozvedené rodiče (už skoro 13 let) na začátku jsem bydlela s mamkou – měli jsme problémy (hádky …) – proto jsem odešla bydlet k tátovi, tam jsem byla dva roky a kvůli jeho nové přítelkyni jsem opět odešla k mámě – myslela jsem, že se to zlepší, ale moc se to nezlepšilo. Nerozumíme si,a táta na mě kvůli nové rodině nemá čas. Mám babičku, se kterou bych taky chtěla přijet místo rodičů, s ní si hodně rozumíme. Je moc skvělá a já bych u ní chtěla bydlet, protože u ní se cítím dobře, ale rodiče to nechtějí.
Někdy mívám taky strašně smutnou náladu a občas myslím na sebevraždu, ale nikdy ne vážně. Jen mě to napadne.
Potřebovala bych si s někým promluvit, kdo by mi poradil co dělat.
Byla bych ráda pokud bych za vámi mohla přijet a pomohl by jste mi.
Děkuju a nashledanou

Dobrý den,

Podle  popisu mám pocit, že je pro Vás situace hodně náročná a cítíte se osaměle. Popisujete, že jste musela několikrát změnit prostředí, kdy jste šla nejdříve k tátovi a potom k mámě. Taková změna prostředí je pro každého člověka velkým zásahem. Znamená to pro nás totiž změnu celého fungování, na které jsme zvyklí. Musíme si znovu zvykat, že je náš život jiný. To je samo o sobě hodně náročné a může vyvolávat nepříjemné pocity jako smutek nebo pocit osamocení. Aby k tomu nedošlo, je důležité mít kolem sebe někoho, kdo nám bude oporou a pomůže nám ve chvílích, kdy nám je smutno. Podle Vašeho popisu, se to bohužel ani v jednom případě nedařilo a nedaří. Pokud navíc taková změna probíhá u dětí je to složitější v tom, že každé dítě potřebuje jistotu svého zázemí a pocit stability. Vypadá to, že to se Vám od útlého dětství nedostávalo a nemohla jste pořádně zažít pocit stability a bezpečí. Nedivím se tomu, že se objevují pocity smutku i myšlenek na sebevraždu. Jsem hodně rád, že sama píšete o tom, že je nemyslíte vážně.
Píšete, že byste chtěla bydlet u babičky, kterou máte ráda. Je důležité, že máte v okolí někoho, kdo je pro Vás podporou, pokud ji nevidíte v rodičích. Zároveň je důležité, abyste na tyto pocity smutku nebyla sama a snažila se obklopit co nejvíce lidmi, kteří touto oporou mohou být. Nemusí to být jen babička. Napadají mě například nějací kamarádi nebo další příbuzní. Nebojte se babičce svěřit s tím, co Vás trápí a jak se cítíte. Hlavně na to nezůstávejte sama. Pokud rodiče odmítají dát souhlas, že budete bydlet u babičky, je to bohužel jejich právo. Jsou Vaši zákonní zástupci a mají právo rozhodnout o tom kde budete bydlet. Pokud je ale pro Vás situace neúnosná a stojíte o to bydlet u babičky, mohla byste zkusit vyhledat sociálního pracovníka. Ten sídlí na každém větším městském úřadě na oddělení sociálně-právní ochraně dětí. Jeho základním posláním je pomáhat lidem do 18 let, kteří mají nějaké trápení a chránit nejlepší zájem dítěte. Má možnosti a prostředky pro Vaší pomoc. Konkrétně by mohl pomoci právě v tom, abyste šla bydlet k babičce a pokusit se zlepšit vztahy s rodiči. Můžete ho navštívit sama nebo s někým, kdo bude oporou. Napadá mě zajít na úřad společně s babičkou. Výhodou je možnost navštívit ho anonymně a domluvit se s ním na dalším postupu.
Správné je, že chcete s někým o situaci mluvit a mít možnost získat nějaký další náhled. Kromě zmíněné sociální pracovnice můžete anonymně navštívit i některé psychology, jako například středisko výchovné péče, které je zdarma a po určitou dobu i anonymní. Cením si toho, že si chcete o tom s někým promluvit, myslím, že je to důležité a zasloužíte si možnost aby Vás někdo vyslechl, Zároveň si cením toho, že byste chtěla přijít ke mě. Bohužel tím, že nejste dospělá a nepracuji ve státním zařízení byl by potřeba souhlas alespoň jednoho z rodičů. Jelikož mám pocit, že by s tímto rodiče nesouhlasili, nabízím jiné alternativy, kde se Vám dostane pomoci a podpory, kterou si zasloužíte.
Držím Vám palce, aby se situace zklidnila a vyřešila co nejlépe. Nebojte se bojovat za to, na co máte právo.
Mgr. Josef Smrž

 

10.2.2015

Dobrý večer p. doktore. V mém případě již defakto o nic nejde ,ale přesto budu spát klidněji ročník /1955/. Jako malé dítě jsem se narodil sexuálně nezralým rodičům. Nepřetahovali mě předkožku. Ze začátku to šlo, ale stejně jsem skončil v nemocnici na obřízce/fymoza/myslíte si že to mělo vliv na vývoj a velikost penisu, neboť k operaci došlo až na vojně v Plzni. Nemělo to vliv na předčasnou ejakulaci, kterou pravděpodobně trpím. Pokud partnerka vyžaduje jen soulož bez omáčky kolem jsem ztracen. Děkuji za vysvětlení 

Dobrý den,

Předně chci říci, že Váš dotaz je hodně z oblasti sexuologie a sexuální psychologie. Předčasná ejakulace, kterou popisujete je sexuální dysfunkcí, která trápí podle výzkumů nezanedbatelné procento mužů. Jelikož se jedná o sexuální dysfunkce, existují prostředky, které se snaží tuto „nemoc“ ovlivnit – ať formou farmak (léků) nebo specifických druhů terapie. Velikost a vývoj penisu není závislý na tom, zda je muž obřezán nebo ne. Jedná se o čistě geneticky kódovanou informaci. To, jak bude mít muž velký penis tedy není ovlivnitelné. Je pravdou, že obřízka (jak správně uvádíte odborně fymoza) může být indikována v případech, kdy muž trpí předčasnou ejakulací. Studie ovšem neprokázaly přímou souvislost mezi obřízkou a rychlostí ejakulace. Má se tedy za to, že žádný velký vliv obřízka na ejakulaci a její rychlost pravděpodobně nemá. Samotné příčiny předčasné ejakulace mohou být dvojího druhu – psychický nebo organický základ. U psychického základu se nejčastěji hovoří o úzkosti z pohlavního styku nebo návyku na rychlou ejakulaci. Organickou příčinou je často vysoká dráždivost žaludu nebo například úzká uzdička, která se přílišně napíná při pohlavním styku a dochází tak k předráždění žaludu.Nejčastější příčinou je ale kombinace psychických a organických faktorů.
Znamená to tedy, že operace by neměla mít vliv na předčasnou ejakulaci. Pokud byste se rozhodl s touto problematikou a sexuální dysfunkcí bojovat doporučuji navštívit sexuologa, který díky vyšetření rozpozná o jaké příčiny se může jednat. Prakticky se doporučuje mužům trpícím touto dysfunkcí použití speciálních znecitlivujících mastí, případně nasazení dvou kondomů. Ohledně samotného sexuálního styku se také doporučuje věnovat se více jiným než přímo koitálním aktivitám – tedy samotnému pohlavnímu styku.
Velkým problémem je, že tato dysfunkce s sebou může nést negativní pocity týkající se vlastního sebevědomí, i když za to daný muž nemůže. Jak jsem již psal, možnosti ovlivnění jsou farmakologické i terapeutické. Je ale nutné rozlišit o jakou příčinu se jedná. Nabízím ještě jednu stránku věnující se této problematice  www.nejennachvili.cz.
Mgr. Josef Smrž

 

 3.1.2015

Dobrý den,
je mi 15 let a jsem studentkou střední školy.Vždycky mě bavili filmy o drogách a o rakovině a katastrofické filmy.Poslední dobou jsem často koukala na filmy o drogách.Stahovala pořád nové a nové.Hrozně mě bavilo koukat na tyto poučné filmy.Jednoho dne,ale přišla myšlenka jaké to je zkusit nějakou látku také.A od té doby to začalo.Začala jsem mít tyto myšlenky každý den.Prakticky už nemyslím na nic jiného než jen na to,jaké to je zkusit drogu.Někdy mě to dokonce i přemáhá si tu drogu koupit a opravdu ji okusit,ale potom mi vždy dojde,že to tak nechci.Hrozně moc mi chybí můj starý život,kdy jsem tyto myšlenky neměla.Už nevím,jak dál.Přijde mi to,jako začarovaný kruh.Bojím se,že už mi nikdo nemůže pomoci.Bojím se,že skončím na ulici a můj hlavní přítel bude fet.Jsem už zoufalá. Budu ráda za každou radu,kterou mi dáte.Jen abych se toho zbavila.
Předem díky za odpověď.

Dobrý den,

Moje odpověď bude hodně obecná, jelikož bych potřeboval vědět daleko více informací. Na začátek musím říct, že to co popisujete mi přijde, jako hodně nepříjemná a omezující věc. Zejména, pokud  vás to pronásleduje každou minutu a obtěžuje vám to nepřiměřeně osobní život. Podle popisu, že se jedná o nějaké nutkavé myšlenky. Jsou to myšlenky, které se neustále opakují. Na jednu věc jsme nuceni myslet i proti naší vůli a díky tomu nás to omezuje. Nebezpečím takových myšlenek je, že se mohou stupňovat a postupně nás zcela ovládnout tak, že člověk není schopen normálně vůbec fungovat. Důležité mi přijde, strach, který ze všeho máte. Je to znamení toho, že situace začíná být vážná. I když to bude znít tvrdě, je to stejné jako u závislého člověka. Ten také myslí časem jen na drogu a na to, kdy si bude moct dát další dávku.
Jako první mě napadá zkusit najít někoho z okolí, kterému věříte a kterému by se dalo s touto situací svěřit. Nemyslím tím jen vrstevníky a kamarády, ale spíše někoho dospělého, který by měl více možností jak pomoci. Pokud víte, že jsou nějaké momenty dne, kdy máte chuť větší, zkuste si najít činnosti, díky kterým svojí nutkavou myšlenku v tu chvíli odkloníte. Zkuste si najít nějaké činnosti, které vás ve chvíli myšlenek trochu zklidní a zabrzdí (koukání na TV, poslouchání radia, jít si zaběhat). Někomu pomáhá se také z myšlenek a pocitů vypsat. Jeden z nápadů je proto psát si deník. Určitě se záměrně vyhýbejte všem lákadlům v podobě koukání na další filmy a zjišťování si informací o drogách. Hlavně nezapomeňte na to, co může nastat, pokud se opravdu rozhodnete vstoupit do světa drog a závislosti. Z tohoto světa se jen tak vystoupit totiž nedá.
Na závěr bych doporučil vyhledat odbornou pomoc v podobě psychologa. Je to zejména z toho důvodu, že podle toho co popisujete, myšlenky které máte vás hodně omezují. Vaše myšlenky musí mít nějaký základ. Psycholog vám může pomoci podívat se hlouběji na to, co se děje a pokusit se tento začarovaný kruh přetnout. Není proto ostuda rozhodně si v tuto chvíli říct o pomoc a radu. Nemyslete jen na to, že skončíte na ulici. Důležité je, že chcete se situací něco dělat a nejste s ní spokojená. To je totiž polovina vítězství.
Držím vám palce a doufám, že se vám kruh podaří přetnout.
Mgr. Josef Smrž

 

29.10.2014

Dobrý den,
Bohužel se v mém okolí odehrála velká tragédie. Velmi blízkému člověku – kamarádovi se před očima zabil partner. Sebevražda plánována tak, aby byl divákem. Uběhlo již pár dní a mám pocit, že se nic neděje. Nemyslím si, že kamarád je na tom psychicky dobře, ale momentálně odmítá pomoc psychologa, dalo by se říct, že odmítá i jakékoliv rady. Upnul se na představu, že s mrtvým partnerem promlouvá a bude mluvit a že se shledají. Naštěstí myšleno tak, že ne způsobem, že by ho následoval (alespoň tak nám to tvrdí).  Velmi se upnul na představu, že „jsou pořád spolu a celý život budou spolu“ . Zároveň nechce opustit město, ve kterém se tato událost odehrála. Tzn. všechno bude partnera připomínat.
Proto prosím o radu, jak se v takové situaci zachovat? Nějak mi nepříjde správně, aby po tom, co si kamarád prožil, byl bez odborné pomoci. Je nutné odbornou pomoc vyhledat  i přes odmítavé  reakce? Pokud ano, za jakých podmínek by to mělo probíhat ? Na doporučení praktického lékaře? Jak bychom měli my blízcí a celá rodina v této situaci postupovat?
Děkuji za odpověď.

Dobrý den,

Situace, kterou popisujete je mimořádně těžká a složitá, bohužel i pro jasné doporučení a odpověď. Samotná reakce na sebevraždu blízkého člověka, který jí navíc viděl v přímém přenosu, může být různorodá a neexistuje jednoduchá předpověď, jak dotyčný bude reagovat. Váš kamarád může být v tzv. popření toho, že se něco podobného stalo. Jedná se o obranný mechanismus, který slouží psychice k tomu, aby se jednoduše nerozpadla. Zároveň si ještě plně nemusí uvědomovat, co přesně se stalo. Pokud popisujete, že kamarád má pocit, že s partnerem mluví a jsou stále spolu, může to být součást obrany psychiky před vlastním zhroucením. Nevymlouvejte mu to a buďte jeho podporou a člověkem, s kterým o tom může mluvit. Vyrovnat se se smrtí blízkého člověka je nejtěžší zkouškou, kterou v životě zažijeme. Pokud se jedná o sebevraždu je situace složitější v tom, že si příbuzní často kladou otázky, na které nemohou nalézt odpověď – proč to udělal ? Mohl jsem tomu nějak zabránit ? Co jsem udělal špatně ? Často se objevují pocity viny a opakované přehrávání situace, která prohlubuje krizovou situaci a akutní krizi.

K vašim otázkám je nutné si uvědomit, že se v tuto chvíli jedná o akutní krizový stav, který nelze podceňovat.  Situace je čerstvá a úvahy o tom, zda opustit město jsou ještě hodně předčasné. Zkuste si představit nádobu, která se náhle přelila vodou a jen přetéká a nemůžete jí vylít. Tak může nyní vypadat psychika kamaráda. Rozhodně doporučuji, aby Váš kamarád nebyl sám. Snažte se, aby byl co nejvíce obklopen lidmi, kterým věří a s kterými může sdílet smutek nebo aktuální pocity. Nespokojte se s tím, že neříká otevřeně, že by se chtěl zabít. Nebezpečí totiž je, že se může jednat o tzv. maskování, kdy vypadá vše v pořádku jen z venku. Pokuste se naplánovat jak bude trávit den, s kým bude, co bude dělat.  Respektujte i jeho přání (pokud bude chtít jen sedět doma a koukat z okna dopřejte mu to). Ujišťujte ho v tom, že na situaci není sám a jste tu pro něj. Nebojte se potvrzovat realitu, tak jak stojí. To, že někdo zemřel je realita a příbuzní se často bojí konfrontovat a otevřeně mluvit o tom, co se stalo. Nezapomeňte na to, že přijde spousta praktických věcí, s kterými se bude muset kamarád vyrovnat. Nesnažte se chlácholit, že bude vše dobré. I když to zní tvrdě – nebude. Nechtějte po něm, aby koukal do vzdálené budoucnosti. Důležité je nyní soustředit se na to, co je nyní (tady a teď).

Otázka odborné pomoci je trochu složitější. První co mě k vaší otázce napadá: nebojte se činit kroky za Vašeho kamaráda, pokud máte pocit, že je to potřeba. Musí vědět, že o něj máte strach a důvody proč. Máte o něj strach a víte proč. Zároveň to nemusí znamenat, že byste měli hned kamaráda odvézt na psychiatrii. I když si sám uvědomuji, že vás moje odpověď neuspokojí, záleží hlavně na tom, jak situaci vyhodnotíte vy. Vy jste nyní objektivní činitel, který vidí, jak na tom kamarád je. Dávejte pozor na změny jeho stavu a aktuální nálady. I když to nerad používám – v tomto případě se nebojte vztahově manipulovat. Kamarád je ve stavu, kdy potřebuje někoho, kdo vidí více než jen tunel. Snažte se o potřebě pomoci přesvědčit i kamaráda. Není to ostuda, ale pomoc ! Pomoc, kterou si může nyní dopřát ! Akutní pomocí může být návštěva krizového centra. V tomto případě je často účelné využít i psychiatrické pomoci, zejména léků, které dokáží dočasně pomoci s překonáním toho nejakutnějšího. Doporučení praktického lékaře v tomto případě není potřeba. Sám praktický lékař může předepsat některé z uklidňujících léků. I tak doporučuji spíše specifičtější odbornou pomoc. Pro psychiku může být tato situace nejen zatěžující, ale i devastující. Z tohoto důvodu určitě doporučuji i vyhledání psychologa. K tomuto kroku je ale potřeba vlastní motivaci kamaráda. Sám musí chtít pomoci se situací, uvědomit si co se stalo a dovolit si pomoct.

Konkrétně tedy : Buďte nyní pro kamaráda ti blízcí. Buďte tu pro něj ve dne i v noci a dávejte to najevo, jak nejvíc umíte. Nebojte se o sebevraždě mluvit otevřeně. Pokud budete mít pocit, že je ohrožen na životě na nic nečekejte a jednejte (odvezte ho na psychiatrii nebo do krizového centra i proti jeho vůli). Zároveň nezapomínejte ani na sebe. I pro Vás je současná situace asi dost zátěžová a musíte se umět o sebe postarat. Dávejte si pozor, abyste sami situaci zvládli. I vy si můžete případně říct o pomoc a podporu. Nepoužiji klišé, že držím palce. Jen doufám, že dokážete tuto velkou bolest překonat a případně se nebudete bát říct si o pomoc, jako jste to udělala nyní. Klobouk dolů !

Mgr. Josef Smrž

 

 

29.9.2014

Dobrý den,

Chci se zeptat na otázku týkající se rozvodu. S manželem se po 10 letech rozvádíme. Máme spolu dvě dcery. Jedné je 5 let a druhé 8 let. Obě rozvod velice těžko nesou. Starší dcera nám minulý týden řekla, že pokud se rozvedeme, tak uteče z domova. Nevíme moc, jak o tom s dcerami mluvit. Jak jim vysvětlit, že spolu už zůstat nemůžeme. Chtěla bych se zeptat, jestli jsou nějaké postupy jak to dětem vysvětlit, aby to pro ně nebylo nějak bolestivé a zda se v tuhle dobu hodí navštívit třeba psychologa a mluvit o tom i s nimi u něj.
Děkuji za odpověď

Dobrý den,

Předem musím hodně ocenit to, jak se o dcery a jejich pocity zajímáte. Rozvod patří mezi náročné životní situace nejen pro dospělé, ale i pro děti. Je nutné si uvědomit, že rodina je pro dítě to bezpečné prostředí, kde se vše děje, kde se učí tomu, jak život vypadá a kde má „svoje lidi“, kteří ho mají rádi. Proto je pro děti rozvod tak náročný a mohou na něj reagovat podobně jako Vaše dcera. Mají pocit, že se jim celý život zbortí a přijdou o rodiče které má tak rádo. Často si také neumí, zvláště v tak malém věku, představit a pochopit, proč už máma a táta nemůžou být spolu a z jakého důvodu se nemají rádi.
Důležité je, aby Vaše dcery věděly že rozvod není jejich chybou nijak za něj nemohou. Nebojte se s nimi o tom otevřeně mluvit. Ujistěte je o tom, že je máte oba rádi a nic se na tom nezmění. Vysvětlujte jim důvody rozvodu jako dětem – formou pohádek, příběhů – Může se stát, že se někdy máma a táta přestanou mít rádi. Nezapomeňte na to, že vy jste s manželem dospělí a rodiče. Sami jste se rozhodli, že se rodiči stanete a této celoživotní role se nedá zbavit. Je bezesporu nejlepší, když rozvod probíhá společnou dohodou, bez hádek a výčitek. Pokud se s manželem o věcech, které se dotýkají rozvodu musíte bavit, dělejte to bez přítomnosti dcer. Je to vaše věc a dcery s tím nemají nic společného. Pokud mají dcery dobrý vztah například s učitelkou ve škole, řekněte to i zde.
Základním pravidlem je uvědomit si, že rodiče jste vy a zvládnout tento proces je vaším úkolem. Můžete využít pomoc sociálních pracovnic, které u rozvodu jako zástupce dítěte figurují. Pokud by se situace podle vás dramatizovala a dcery přijímali situaci opravdu těžce není ostuda vyhledat psychologa. Může nabídnout rodinnou terapii, kde budete mít možnost v bezpečném a řízeném prostředí mluvit o tom, co se děje nebo individuální terapii pouze pro dcery. Pokud se hádáte s manželem, využijte služby mediátora nebo vyhledejte psychologa pro Vás dva. Nezapomeňte, že náročná situace je to pro všechny a o pomoc si může říct kdokoli z Vás.
Držím palce, aby jste náročnou situaci zvládli celá rodina. Rodina totiž nekončí rozvodem.

 

Mgr. Josef Smrž